Stromboli

"Byl jsem kdysi na Etně, den po erupci. Viděl jsem, co sopka dokáže, ale taky jak ji lidi milují a uctívají. Před rokem jsem v Itálii viděl další sopku - Stromboli. Přijížděli jsme k ní na lodi, k ránu, Měsíc na nebi, opar a najednou se zjevilo monstrum majestátně vyfukující červenou lávu...".

Michal Pavlíček


Nevím, jestli existuje hora, která by ve mně vzbuzovala víc emocí než právě Stromboli. Její jméno ve mně evokuje tajemno, strach, vzrušení… Michal Pavlíček podle ní pojmenoval svou kapelu, Jules Verne odtud nechal dopravit hrdiny svého románu ze středu Země, Rosselini zde natočil jeden ze svých filmů a vulkanologická legenda Haroun Tazieff se zde stal svědkem smrti Muratoriho - Rosseliniho zástupce, který nejspíš dostal infarkt v oblacích sopečných plynů.

Už léta jsem se k ní snažil dostat a nikdy to nedopadlo podle mých představ. Nechtěl jsem ji přihlížet s desítkami lehkovážných turistů, nečekal jsem až mě k ní dopraví cestovní kancelář. Chtěl jsem její krásu obdivovat v úzkém kruhu přátel, bez pětihvězdičkového hotelu, bez průvodce a bez šampusu na prostřeném stole. Vyšlo to až letos na podzim. S Davidem s Martinem a s těžkým batohem na zádech.

Stromboli se nachází nejseverněji ze všech Liparských ostrovů a je také ze všech nejvzdálenější od pobřeží Sicílie. Je jako hříšná vyhnankyně z azurového ráje - daleko od světel okolních ostrovů a pobřežních měst. Jako úžasný pyramidální stratovulkán se zdvihá 924 metrů nad Tyrhénské moře, avšak po hladinou je skryto dalších 2 000 metrů! Mezi evropskými vulkány je Stromboli ojedinělá svou neustálou aktivitou. První zmínky o její činnosti sahají až do doby před 2300 roky! I když po většinu své aktivity je Stromboli poslušná, občas se umí pořádně rozzuřit. Tak například v únoru 1930 mohutná exploze s následným zemětřesením zničila většinu ostrova. V únoru 1993 zase nečekaně silná erupce zasypala celý vrchol horká struska. Naštěstí se tou dobou na vrcholu nikdo nenacházel.

Pláž plná oblázků z čediče se spoustou zelených olivínů a tmavých augitů.

Ke Stromboli jsme připluli okřídlenou lodí z ostrova Paranea po poledni. Celý vrchol ostrova halily těžké mraky nasáklé vodou a moře bylo u městečka Ginostra tak neklidné, že to s lodí házelo ze strany na stranu. Odtud jsem poprvé zahlédnul příkře padající stěny vulkánu obsypané zelení a sopečnou struskou. Vulkán jsme obepluli od východu a zamířili do přístavu v malebné vesnici S. Vincenzo. Obloukem jsme obešli spoustu průvodcovských stánků, nakoupili jídlo na večeři a vydali se k pobřeží.

Strombolicchio - pozůstatek starého vulkánu.

Když se Slunce pomalu sklánělo k obzoru, začala se obloha čistit od oblačnosti a obrysy Stromboli se stávaly čím dál výraznější. Světelné šňůry zapadajícího Slunce a trocha italského vína nám vlily do žil optimismus a tak jsme se rozhodli spát na pláži, jen pár metrů od sirény ohlašující příchod případné tsunami, kterou zde občas způsobí sesuvy na opačné straně ostrova. Lehce unavení jsme dál popíjeli na karimatkách víno, když nás po setmění vyrušil neobvyklý hluk. Něco mezi startujícím tryskáčem a tatrovkou vysypávající štěrk. Sopka! Jasně, vždyť ten rachot dělá Stromboli! Ve Schůzkách s ďáblem jsem přece četl, že místní tohle pravidelné burácení nazývají "scoppi". To nejzajímavější nás ale teprve čekalo: mračna páry nad vrcholem Stromboli se náhle rozsvítila a pak k obloze vyšlehlo několik jisker, které zasypaly přilehlý svah vrcholu. Erupce!! Nečekal jsem, že bude vidět tak nápadně a z takové dálky. Vždyť jsme jen u pobřeží! Jak to asi musí vypadat tam nahoře? Od té chvíle jsme od sopky nespustili oči. Už nikdy nám ale neukázala takové světelné divadlo jako napoprvé. Zalehli jsme je tedy do spacáků a doufali, že nezačne pršet, protože obloha se mezitím nad námi úplně zatáhla.

Pohled na večerní Stromboli.

Možná jste už to někdy zažili. Ležíte pod širákem a najednou na váš spacák začnou klepat vodní kapky. Probudíte se a čekáte, zda-li frekvence kapek ustane nebo se naopak spustí zběsilý liják, při kterém vám zmoknou všechny věci. První noc pod Stromboli se nám to stalo hned dvakrát, naštěstí liják nepřišel – naopak. Když jsem po půlnoci vystrčil hlavu ze spacáku, měl jsem pocit, že se mi všechna ta souhvězdí derou i s Mléčnou dráhou rovnou do mého vyhřátého pelechu. Na mořem zrovna vycházel Lev, přizdobený docela nápadným světelným doutníkem zodiakálního světla, nad jihem visel neobvykle vysoko Orion, přes kterého se klenula nápadná Mléčná dráhy až k Velkému psu. Do toho všeho létal jeden jasný meteor z roje Orionid za druhým. Usnul jsem až před svítáním.

Stromboli v ranních hodinách s vesnicí S. Vincenzo.

Ráno pod Stromboli bylo přívětivé a nadějné pro naši cestu. Tisíce párů turistických bot prošlapaly cestu vysokým rákosem, táhlými serpentinami a lávovými proudy až k vrcholu, takže pochod s batohy byl příjemný a jistý. Zanedlouho jsme došli k místu, odkud se nám naskytl náš první pohled na Sciara del Fuoco (cestu ohně) - ohromný svah, který z výšky 800 metrů padá prudce do moře. Sciara je pozůstatkem částečně propadnutého kuželu a zároveň cesta kudy se občas valí ohnivé hroudy. Zatajil se nám dech, když se přímo před našima očima řítila lavina sopečné sutě do moře. Velké doutnající balvany zprvu poskakovaly po strmém svahu jako malé legrační hračky, pak ale nabraly rychlost a obrovskými skoky se blížily k hraně Sciary, kde předvedly parádní skok do hlubin moře.

Náš plán pohodlného výstupu k vrcholu Pizzo a Sopra la Fossa se začal bortit po té, co jsme dospěli k hranici 400 metrů nad mořem. Velké cedule zde v šesti jazycích upozorňovaly, že jakmile půjdeme dál nahoru bez autorizovaného průvodce, hrozí nám pokuta ve výši 200 eur nebo tři měsíce vězení. Ve všech psaných průvodcích jsme se dočítali, že zaplacení autorizovaného průvodce je jen oficiálním doporučením, tady však byl před námi přísný zákaz z loňského roku. Nechtěli jsme riskovat vysokou pokutu a taky možnost octnutí se v oblacích páry, přes které nic neuvidíme a tak jsme raději zůstali na místě.

Pořád tomu nemůžu uvěřit - z té hory se opravdu valí kouř!

Slunce se blížilo k obzoru a naše osamocené místo se začalo plnit převážně německými turisty i s autorizovanými průvodci (přesněji řečeno jednou průvodkyní). Jak to tady asi vypadá o sezóně? Doufali jsme, že tahle dosti hlučná tlupa lidí bude pokračovat dál, ale k našemu překvapení zjišťujeme, že jejich cíl je právě zde. Nevadí, stejně je to brzy omrzí a půjdou rychle zpátky na hotel. Vychutnáváme si povedený západ Slunce a s každou minutou stmívání očekáváme světelné představení nad kráterem. A je to tu! Výtrysk růžových, červených a oranžových jisker, které zasypávají svah kráteru. To je nádhera! Uvědomuji si, že kombinace soumrakové barvy se žhavým kamením je dokonalá a že by se za ní nestyděl ani Kocour z Červeného trpaslíka. Zhruba v patnáctiminutových intervalech sledujeme jedno chrlení ohně za druhým. Občas si boční krátery jakoby přehazovaly žhavé kamení ze strany na stranu, občas to vypadá jako gejzír mířící přímo k obloze. Turisti pomalu opouštějí naše místo a vyrážejí na zpáteční cestu. Zůstáváme tu jen my tři, sopka a vesmír. Fantazie!

Nahoře začíná pořádně foukat a tak míříme k našemu tajnému místu, odkud máme exkluzivní výhled. Uleháme do spacáků a uvědomujeme si, že nás čeká skvělá noc. Výtrysky a hlasité křeče sopky jsou odtud i s její tmavou siluetou úžasně zřetelné. Nad námi se klene fantastická noční obloha a pod námi hučí příboj. Sem tam přelétne meteor, jeden dokonce tečně přes celou oblohu. Dlouho nemůžeme usnout a hledáme očima objekty vzdáleného vesmíru, které jsou od nás vidět jen v dalekohledech. Tak tady bych chtěl mít svou Měsíční skupinu z Astronomické expedice!

O den později už jsme stál s Davidem na palubě trajektu mířícího do Neapole a sledoval vzdalující se temný obrys Stromboli. Byla noc a já doufal, že nám sopka ještě zaplápolá na rozloučenou – stejně jako Pavlíčkovi. Stalo se… Teď už mě vůbec nemrzí, že mi ve foťáku totálně selhaly baterky a já nemohl fotit erupce. Ani mě nemrzí, že jsme nedosáhli samého vrcholu Stromboli. Zažil jsem přece jedno z nejkrásnějších setkání mého života, jednu z nejkrásnějších nocí a splnil se mi můj dávný sen – pocítit dech Země!

A toto je jeden ze skutečně povedených záběrů, které na Stromboli pořídil Thorsten Boeckel. Credit: Thorsten Boeckel.

Na záběru pořízeném 30. října 2002 z výšky 380 kilometrů je vidět nejen mohutnou sopečnou královnu Sicílie - Etnu, ale i celou skupinu Liparských neboli Eolských ostrovů. Další satelitní snímky sopek najdete v mé knize 3D Sopky.