Vesuv a Pompeje

Už párkrát jsem měl v plánu prohlédnout si Neapol. Podařilo se mi to až letos. Se skupinkou těch nejlepších přátel jsme si zajistili dva noclehy v hotelu hned u pobřeží Neapolského zálivu, odkud jsme chtěli vyrazit do Pompejí a na Vesuv.

O Neapoli se říká, že tohle město si buď zamilujete, nebo z něj rovnou utečete. Já jsem si sice třetí nejlidnatější město Itálie ani nezamiloval, ani bych z něho hned neutíkal, ale musím zmíněnému rčení dát za pravdu. Neapol je totiž plná kontrastů, na které si prostě musíte zvyknout. Když jsme v noci procházeli hlavní ulicí lemovanou luxusními obchody, museli jsme překračovat hnijící odpadky a v temnějších uličkách dávat pozor, abychom botami nezavadili o šváby poněkud netradičních rozměrů, kteří nám sem tam zkřížili cestu. Ve stejných uličkách ovšem můžete zapadnout do příjemných restaurací s tou nejlepší pizzou na světě nebo potkat party vymóděných, načesaných a navoněných studentů a studentek mířících za zábavou.

I když o Neapolitánech kolují hororové příběhy plné nemilosrdného okrádání turistů, my jsme se setkávali jen s neuvěřitelně vstřícnými obyvateli. Vzpomínám, jak jsme stoupali po prudkých schodech stovkami úzkých uliček směrem k hradu sv. Eliáše a našli kohoutek s vodou. Bylo nesnesitelné horko a z mé kšiltovky se stala houba, takže pár kapek vody by přišlo vhod. Z kohoutku jsme ale vydolovali jen vodu teplou jako čaj. Po chvíli marných zápasů s kohoutkem se z blízkých dveří vyřítil malý chlapík, který si to rovnou šinul k nám. Tušili jsme malér a čekali sprchu nadávek a poučování o tom, jak je místní pitná voda vzácná, jenomže jakmile se k nám chlapík přiblížil, začal nám vysvětlovat, jakým způsobem získáme tu nejledovější vodu. S dobrým pocitem, že nás ve zdejším horku svlažil studenou sprchou, se s úsměvem odebral zpátky do svého příbytku, který svou rozlohou připomínal spíše miniaturní kuchyni.

Nechci popisovat náš pobyt v Itálii – to by bylo nadlouho – jen vás chci ujistit, že se Neapole nemusíte bát a že sem stojí za to zavítat. A víte kvůli čemu? Kvůli Pompejím a Vesuvu! I když Pompeje svými památkami rozhodně nepatří mezi nejokázalejší architektonické skvosty světa a Vesuv není tou nejkrásnější sopkou, jakou jsem kdy viděl, přesto jsem tu našel jeden z mých nejsilnějších „sopečných“ zážitků.

Do Pompejí se z Neapole dostanete jednoduše. Autobusy odtud vyjíždějí každou chvíli a za klimatizovanou pohodu nezaplatíte víc než tři Eura. Využít lze i síť místních vlaků Circumvesuviana. Samotný vstup do Pompejí nás stál necelých šest Euro a ve stáncích se můžete bez obav vrhnout do smlouvání o cenu tištěného průvodce v češtině. Ačkoli jsme už Pompeje znali z proslulého koncertu Pink Floyd ve zdejším amfiteátru nebo z dokumentu BBC, který vyšel na DVD v novinách dva dny před našim odletem, přesto jsme nečekali, že Pompeje budou tak – nenapadá mě jiné slovo - překrásné.

Ještě nikde jsem nezažil tak silný dotek minulosti jako v Pompejích. Tohle starobylé město ležící původně hned u moře, neumíralo pozvolna jako většina opuštěných lidských sídel. Nečelilo rabováním zlodějů a kořenům stromů, které by postupně rozrušily jeho zdi. Pompeje zastihla smrt zcela nečekaně. Smrtelnou křeč jejich obyvatel zakonzervovala téměř na dva tisíce let až šest metrů mocná vrstva sopečného popoela. Když se proto při troše štěstí ocitnete sami v jedné z mnoha úzkých uliček, máte pocit, že ještě včera tady probíhal čilý městský ruch. Jakoby zboží z místních obchodů zmizelo teprve včera a poslední kus ve zdejším divadle skončil před týdnem.

Kamenné chodníky protínají v Pompejích často řady vysokých kamenů. Jejich účel byl ryze praktický. Chyběla tady totiž kanalizace a vyvýšené balvany byly jedinou možností, jak jste se mohli dostat suchou nohou na druhou stranu ulice.

Karel Čapek přirovnal tvar Vesuvu, který se jako přízrak tyčí nad ruinami Pompejí, k velbloudím hrbům. Něco na tom je. Kužel Vesuvu sám o sobě je jen nejmladší částí této sopky. Na snímku se napravo od kužele Vesuvu rýsují zbytky staré kaldery – Mount Somma. Podle některých názorů vznikla tato ohromná kaldera při velké explozi v roce 79. Absence novějších lávových výlevů na vnějších svazích Sommy ovšem svědčí spíše o tom, že tato kaldera je stará více než 17 000 let.

Jediná kresba zachycující Vesuv před jeho výbuchem v roce 79 se zachovala právě v Pompejích. Všimněte si, jak je na této fresce ještě hora poseta vegetací a vinicemi. Zajímavý je také tvar sopky. Pokud se dá tomuto vyobrazení věřit, byl Vesuv před výbuchem v roce 79 mnohem strmější a vyšší horou než nyní. Nalevo od sopky je vyobrazen Bacchus – řecký bůh vína, jehož podoba se možná stala inspirací pro fotografii Storma Thorgersona známou z obalu desky Pink Floyd: Delicate Sound of Thunder (výřez vpravo dole).

Na parkoviště kousek pod vrcholem se můžete nechat vyvézt autobusem a pak už jen zbývá vystoupat po pěšince nahoru. V pozadí se kromě mé přítelkyně, která v tu chvíli obdivovala sopečné pumy, rýsuje zbytek obří kaldery obklopující Vesuv. Foto: P. Gabzdyl.

Francouzský malíř Le Chevalier Volaire, známější spíše pod jménem Pierre-Jacques Volaire, takto zachytil erupci Vesuvu z roku 1777. Na malbě je vidět, jak lávový proud z předchozího snímku stéká podél vnitřních svahů Sommy až k pobřeží. Všimněte si vycházejícího Měsíce v pravé části malby, který je nedílnou součástí téměř všech Volaireho maleb Vesuvu.

Pohled do 200 metrů hlubokého kráteru Vesuvu, který vznikl při erupci v roce 1944. Foto: P. Gabzdyl.

To nejhorší nakonec

Erupce Vesuvu v roce 79 n. l., která zahubila Pompeje, Herculaneum a Stabie nebyla zdaleka největší, o jaké vulkanologové v souvislosti s touto sopkou vědí. Mnohem silnější tzv. Avellinský výbuch se odehrál už před 3780 roky (více se dočtete například v zářijovém čísle časopisu National Geographic z roku 2007). Podle některých názorů přitom právě Avellinský výbuch může představovat hrůzný model budoucí pohromy. Zajímalo mne, jestli bychom v případě takového výbuchu byli v našem hotelu (vzdáleném od Vesuvu přes 16 km) v bezpečí. Pohled na mapu ohrožení mi napověděl, že bychom se nacházeli na úrovni oranžové zóny, kde by se naše šance na přežití rovnala nule a kde by byla výbuchem zničena většina budov.

Nejhorší ovšem je, že Vesuv podle všeho není mrtvou sopkou, ale jen střádá síly na další ničivý výbuch. Mezi skutečně velkými erupcemi uběhlo vždy téměř dva tisíce let a poslední taková se odehrála před 1921 lety. V roce 79 žily pod Vesuvem tisíce lidí, dnes jich tam jsou více než tři miliony...

Celá fotogalerie je tady.