Přímý zlom

Při prohlížení Měsíce v první nebo poslední čtvrti se u rozhraní světla a stínu předvádí spousta úžasně osvětlených útvarů: východní okraj Moře dešťů nebo krátery Ptolemaeus, Alphonsus, Arzachel. Neodmyslitelnou ozdobou dorůstajícího půlměsíce je však i Přímý zlom (Rupes Recta) u východního okraje Moře oblaků (Mare Nubium). Tento ukázkový exemplář poklesové struktury (zlomu) se táhne ve směru SSZ–JJV v délce 134 km a bez problémů ho rozeznáte i v malém astronomickém dalekohledu. Kolika náhodným pozorovatelům Měsíce už asi tento pravidelný útvar zamotal hlavu?

Podle výpočtů vycházejících z měření délky stínu, odhaduje Charles Wood [5] výšku Přímého zlomu až na 450 metrů! Přes svou nápadnost a velké rozměry ovšem není Přímý zlom příliš hodný svého jména. Sklon jeho svahu vůči okolnímu terénu nepřesahuje 20 stupňů, což je méně než třeba sklon trati lanové dráhy na Petřín. Nejedná se tedy o strmou stěnu, ale o docela pozvolný svah.

A jak Přímý zlom vlastně vznikl? Všimněte si, že osa Přímého zlomu míří ke středu Moře dešťů (přesněji řečeno impaktní pánve Imbrium), tedy ve směru radiálních zlomů a rýh, rozcházejících se od této velké impaktní pánve. Přímý zlom by tedy mohl představovat jednu z „prasklin“ v měsíční kůře způsobených gigantickým impaktem (nárazem) před 3,85 miliardy roků, podél které by později poklesly lávové příkrovy v této oblasti. Geologům se však více zamlouvá představa, že za pokles zodpovídá okrajový zlom jiné impaktní pánve – Nubium, která tvoří přilehlé Moře oblaků.

Už ho vidíte? Že ne?! Představte si, že nemůžeme naznačovat pomocí šipek, a že vás mohu podobně jako u dalekohledu navigovat jen slovně, podle toho, co vidíte v okuláru. Na snímku pořízeném při poslední čtvrti vidíte při rozhraní světla a stínu pěkně pod sebou nejprve shora (od severu) kráter Ptolemaeus (ten největší zalitý tmou), pak Alphonsus s nápadným středovým vrcholkem, Arzachel a o kousek níž ještě Purbach. Na půl cesty mezi Arzachelem a Purbachem je malý kráter, který má na svém levém (západním) dva malinké krátery. Tak to je Thebit. No a teď se podívejte nalevo od Thebita! Je tam tenká světlá linka? Tak to je Přímý zlom!.

Pojmenování:

Přímý zlom se vždy těšil velkému zájmu pozorovatelů Měsíce, takže není divu, že získal celou řadu různých přízvisek: Přímá stěna, Val Beta nebo Huygensův meč. Posledně jmenovaný název vychází z přirovnání nizozemského astronoma druhé poloviny 17. století – Christiana Huygense, kterému zlom se skupinou pahorků v jeho těsné blízkosti připomínal meč s rukojetí. Právě od Huygense pochází také vůbec první pozorování Přímého zlomu, které uskutečnil 30. nebo 31. května roku 1686 [6].

Jako „Straight Wall“ (Přímá stěna) pojmenoval tento útvar již Birt v roce 1870, jeho latinská verze „Rupes Recta“ byla oficiálně přijata až v roce 1961 [7].

Východ Slunce

Rupes Recta Pokud na nebi uvidíte svítit dorůstající půlměsíc, nastává vhodná doba ke sledování východu Slunce nad Přímým zlomem. Vzhledem k tomu, že se tento zlom svažuje směrem na západ, projeví se nejprve jako rovná hrana večerního terminátoru (col. 8° – přesný okamžik prozatím není znám). Za pár minut na to se ve tmě objeví i nejvyšší partie kráteru Birt a mořské hřbety postupně vykreslí oblouk velkého kráteru o průměru bezmála 200 kilometrů! V měsíčních atlasech však jméno tohoto kráteru nenajdete. Jde totiž o silně erodovaný kráter, jehož tvary dnes vyznačují pouze mořské hřbety na západě a oblouk „vykousnuté“ pevniny na východě. Jakmile sluneční svit přeskočí přes hranu Přímého zlomu, vyrýsuje se na měsíčním povrchu jeho výrazný stín, jehož prodlužování představuje zajímavou stínohru. Zlom totiž není rovnoběžný s hranou terminátoru, takže nad jeho severní částí vychází Slunce o něco později než nad jižní. Zásluhou této nepatrné odchylky vrhá severní větev zlomu delší stín než jižní, a celá stínová scenérie nabývá podoby jakéhosi vějíře (col. 9,35°). Stínový vějíř ale nevydrží dlouho a tak už zhruba hodinu po východu Slunce, se zúží v poměrně tenký proužek stínu, který lze pozorovat po mnoho následujících nocí až do úplňku, kdy se naopak promění ve světlou linku.

Poblíž Přímého zlomu najdeme dvojitý kráter Birt s průměrem 17 kilometrů (pro identifikaci najeďte myší na obrázek). Pokud se vám obraz v dalekohledu nebude vlnit jako mince na dně potoka, možná východně od kráteru zahlédnete počátek úzké brázdy s délkou zhruba 50 kilometrů – Rima Birt. Na severním okraji této brázdy lze přitom za příhodného osvětlení (colongitudo od (col. 11,9° do col. 25,1° nebo kolem col. 188,0°) rozlišit lunární dóm připomínající rozřízlý puchýř. Měření uskutečněná Měsíční sekcí A.L.P.O. (Association of Lunar and Planetary Observers) svědčí o zhruba dvousetmetrové výši a desetikilometrovém průměru tohoto dómu. Za dobrých pozorovacích podmínek lze na zmíněném dómu, rozeznat také jamku s označením Birt E. Na záběru z Lunar Consolidated Atlas (list F14) je oblast kolem Přímého zlomu při col. 19,6°.

Rupes Recta

Tato úžasná vizualizace Přímého zlomu vznikla kombinací výškových měření a podrobných snímků pořízených japonskou sondou Kaguya (Selene). Na Přímý zlom se tady díváme od severu k jihu. Na konci zlomu je vidět poblíž obzoru skupina hor, které tvoři valy zborceného kráteru Thebit P. Foto: JAXA.

Rupes Recta

Skutečný pohled z oběžné dráhy kolem Měsíce na Přímý zlom a jeho okolí (všimněte si brázdy Birt!), který pořídila opět japonská sonda Kaguya. Foto: JAXA.

Poledne

Rupes Recta Přímý zlom je jedním z mála měsíčních útvarů, který je pomocí dalekohledu patrný po většinu lunárního dne – buď jako světlá linka při ubývajícím měsíci nebo jako tmavá linka při dorůstajícím měsíci. Jakmile se však slunce podívá na Přímý zlom „zpříma“, je po všem. Tento jinak skvěle viditelný útvar zhruba čtyři dny před úplňkem a tři dny po úplňku zcela mizí a jeho vystopování je velmi těžkým úkolem i pro majitele opravdu velkých dalekohledů.

Za samotného úplňku je vyhledání Přímého zlomu prakticky nemožné. Vychází to samozřejmě už ze samotné povahy tohoto útvaru – jde přece o terénní nerovnost, která se neprojevuje žádnou albedovou (odlišným odstínem) anomálií vůči svému mořskému okolí. Pokud se však do těchto míst přece jen podíváte s velkým zvětšením (nad 250 x), možná uvidíte nesmírně tenkou světlou linku brázdy Birt. Vyznat se však ve zdejší změti různě světlých skvrn bude velmi náročné a určitě k tomu budete potřebovat dobrý atlas nebo alespoň fotografii úplňku s identifikovanými krátery!

Rupes Recta

V ústí brázdy Rima Birt se nachází dóm, který zdobí protáhlá kráterová jamka s označením Birt E. Pokud tuto oblast prohlédneme za strmého slunečního osvětlení, zjistíme, že kolem m Birt E. Pokud tuto oblast prohlédneme za strmého slunečního osvětlení, zjistíme, že kolem dómu je povrch měsíčního moře o něco tmavší, než ve vzdálenějším okolí. Ještě lépe jm Birt Eh se silně saturovanými barvami, kde se okolí dómu (šipka) jeví jako naoranžovělé. Tmavé a naoranžovělé je přitom na Měsíci typické pro tzv. pyroklastické uloženiny. Zdejší dóm byl tedy lávovou „boulí“, která okolí zasypávala sopečným materiálem. Upravený snímek se zvýšenou saturací barev je publikován se svolením autora: Thomas Williamson.

Západ Slunce

Rupes Recta Průchod večerního terminátoru (rozhraní světla a stínu) nad Přímým zlomem není tak zajímavou podívanou jako svítání, kdy můžeme sledovat neobvyklý zužující se stín tohoto útvaru. Přesto stojí za to, se do těchto míst krátce před poslední čtvrtí dalekohledem podívat. Přímý zlom totiž při západu Slunce předvede zajímavé stínové představení až těsně před zmizením ve tmě lunární noci!

Za vše vlastně může blízký kráter Birt s průměrem 17 km s menším kráterem Birt E (průměr 6,8 km), který je posazen na jeho východním valu. Při col. 186° se nápadně prodlužuje stín kráteru Birt. O pár hodin později se dokonce dotkne světlé linky Přímého zlomu! Stín dvojkráteru Birt je navíc složen ze dvou částí – ta severnější náleží většímu kráteru Birt a ta jižnější kráteru Birt A, takže rozštěpí Přímý zlom hned na dvou místech. Pak už postupující večer začne od jihu rychle odkrajovat (col. 188,0°) zářící hráz Přímého zlomu až ho zcela pohřbí ve tmě.

Rupes Recta

Pohled na Přímý zlom za lunárního rána (vlevo) a za lunárního večera (vpravo). Zvláště večer je zřejmé, proč vlastně Christian Huygens spatřoval v tomto útvaru podobnost s mečem (Huygensův meč) - rukojeť „meče“ tvoří zbytky kráterového Thebita P.

Použité prameny a doporučená literatura:

[1] Gabzdyl, P.: Měsíc. – Aventinum, Praha 2006.
[2] Rükl, A.: Atlas of the Moon, list č. 54. – Aventinum, Praha 2004.
[3] Gabzdyl, P.: Přímý zlom. – Astropis 4/2006, str. 30.
[4] Gabzdyl, P.: Rozřízlý puchýř u kráteru Thebit . – Měsíční deník, 30. ledna 2006.
[5] Wood, Ch.: The Modern Moon: A Personal View. – Sky Publishing Corp. 2003.
[6] Ashbrook, J.: The "long night" of selenography. – Sky and Telescope 2/1965, str. 92.
[7] Whitaker, E., A.: Mapping and Naming the Moon. – Cambridge University Press, 1999.

[ obsah ]

Tato stránka vznikla 14. 4. 2009
(380 let od narození Christiana Huygense, který jako první Přímý zlom pozoroval)
Poslední aktualizace této stránky 21. 1. 2010

P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E
Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace!
© Pavel Gabzdyl