Impaktní pánev Orientale
(velmi dobře zachovalá impaktní pánev)
Impaktní pánev Orientale je podle mě Rosettskou deskou dávných kosmických katastrof. Představuje totiž jednu z nejlépe zachovalých obřích stop po dopadech kosmických těles v celé Sluneční soustavě. Přesné stáří této impaktní struktury ovšem dosud neznáme. Geologům totiž chybí vzorky hornin, které by umožnily radiometrické datování vzniku této pánve. Prozatím se tedy musíme spolehnout na odhady relativního stáří (tj. stáří vztaženého k ostatním měsíčním útvarům), které se pohybují v rozmezí od 3,84 do 3,72 mld. roků. Díky dalším obřím otiskům katastrof alespoň víme, že pánev Orientale byla poslední velkou impaktní strukturou, která na Měsíci vznikla v éře pozdního intenzivního bombardování. Tento nepřehlédnutelný otisk kosmické katastrofy je tedy vzácným „oknem“ do dávné minulosti vnitřní části Sluneční soustavy.
Centrum velké dopadové struktury, která by svou plochou překryla téměř polovinu celé Evropy (viz mapka vlevo), tvoří kruhové Mare Orientale (Moře východní) s průměrem 320 km. Na snímcích pořízených kosmickými sondami je vidět, že centrální „oko” pánve obklopují celkem čtyři výrazné prstence soustředných valů s průměry 320, 480, 620 a 930 km! Celá impaktní pánev tak svým vzhledem připomíná „ztuhlé” kruhy na vodě. V celé kráse ovšem pánev Orientale ze Země nikdy neuvidíme. Střed celé struktury se totiž ke škodě pozemských pozorovatelů nachází až na 95. stupni západní selenografické délky, takže je viditelná jen za příznivé librace v délce (měla by dosáhnout hodnoty alespoň -6°). Přesto však pánev Orientale dokáže připravit pro pozorovatele Měsíce zajímavou podívanou!
Tato sekvence snímků ukazuje něco, co v takovém rozsahu ze Země bohužel nikdy nezažijeme: natáčení odvrácené polokoule Měsíce směrem k Zemi (v tomto případě vždy o zhruba 30° směrem na západ). Na snímku zcela vlevo ještě vidíme našeho kosmického souputníka tak, jak jsme na něj zvyklí. Následující snímek už však ukazuje u levého (západního) okraje měsíčního disku nápadný temný proužek Mare Orientale tak, jak jej neuvidíme ani při těch nejpříhodnějších libracích. Další natočení měsíčního kotouče odhaluje už celou pánev Orientale.
Pojmenování:
Spatřit ze Země Mare Orientale není jednoduché. Stejně tak není snadné dopátrat se, kdo vlastně tuto tmavou skvrnu na okraji přivrácené strany Měsíce objevil. Známý britský popularizátor astronomie Patrick Moore ve své knize s názvem Patrick Moore on the Moon uvádí, že Mare Orientale objevil a pojmenoval v roce 1946. Díky pátrání amerického odborníka na Měsíc – Charlese Wooda – ovšem víme, že tomu bylo trochu jinak: V časopisu Britské astronomické společnosti se už roku 1937 objevila kresba Měsíce od irského rodáka, astronoma-amatéra Hugha Percyho Wilkinse (1896–1960), kterou dokládá objev Moře X v oblasti dnešního Mare Orientale. První zmínky o zajímavém útvaru na okraji západního okraje Měsíce jsou však ještě staršího data: Německý astronom Johann Hieronymus Schröter (1745–1816) v monumentálním dvousvazkovém díle Selenotopographische Fragmente (1791 a 1802) upozorňuje na dvě pásma pohoří, která pojmenoval jako Mont d´Alembert A, B a konečně v knize Der Mond od Julia Heinricha Franze (1847–1913) z roku 1906 se objevuje skutečně poprvé název Mare Orientale a také název dalších tmavých skvrn obklopujících valy pánve Orientale: Mare Autumni (později Lacus Autumni – Jezero podzimní) a Mare Veris (později Lacus Veris – Jezero jarní).
V souvislosti s pojmenováním Mare Orientale se sluší vysvětlit ještě jednu věc: Proč se vlastně jmenuje Moře východní, když se nachází u západního okraje Měsíce? Ještě v první polovině 20. století se v případě Měsíce užívala orientace, která vycházela z polohy světových stran na obloze: východ nalevo, západ napravo. Na základě usnesení Mezinárodní astronomické unie z roku 1961 se však astronomové dohodli užívat orientaci opačnou – tak aby astronautům na povrchu Měsíce nevycházelo Slunce na západě. Moře východní se tak rázem ocitlo na západním okraji Měsíce a jeho název zůstal připomínkou staré nomenklatury.
Poledne:
Prohlídka všech útvarů v Průvodci měsíčními útvary se řídí stejnými pravidly: pozorování v době východu Slunce nad daným útvarem, v době poledního Slunce a v době kolem západu Slunce. U prohlídky Mare Orientale ovšem musíme udělat výjimku. Tento útvar je totiž viditelný jen při velmi příznivém natočení západního okraje Měsíce (pozitivní libraci v délce), takže kombinace příhodného osvětlení nastává jen velmi zřídka. Šikmé večerní osvětlení navíc nastává tak krátce před novem (col. 255°), že se prakticky ze Země nedá pozorovat. Lepší příležitosti proto nastávají krátce před úplňkem (col. 85°). Přesto v drtivé většině případů Mare Orientale zastihneme při osvětlení poledním Sluncem. Proto se také na tuto obdivuhodnou pánev zaměříme jen při poledním osvětlení.
Oproti všem pozorovatelům, kteří neznali odvrácenou stranu Měsíce, máme jednu ohromnou výhodu: víme, jak pánev Orientale vypadá! Pozorovatel na Zemi totiž i za těch nejpříznivějších librací zpravidla nespatří víc, než jen několik tmavých protáhlých skvrn na západním okraji Měsíce. Když však víme, co jednotlivé „skvrny“ představují, ihned si uvědomíme, jak úžasnou strukturu pozorujeme!
Tento úžasný pohled na pánev Orientale nám poskytla sonda Lunar Orbiter IV v roce 1967, když přelétala nad odvrácenou stranou Měsíce. Na detailních záběrech je vidět nezvykle hrbolatá krajina mezi mořem v centru a vnitřním Rookovým pohořím. Od pánve se rovněž rozbíhá množství řetězců sekundárních kráterů a také radiálních údolí zasahujících až na přivrácenou stranu. To největší – Vallis Bouvard má délku bezmála 200 km a šířku místy až 40 km.
I když při pohledu ze Země nevypadá pánev Orientale zdaleka tak impozantně jako na snímcích z kosmických sond, přesto bychom si měli užít to štěstí, že jednu z nejzachovalejších dopadových pánví ve Sluneční soustavě můžeme záhlednout alespoň částečně. Pokud si nebudete s vyhledáním protáhlých flíčků v pánvi Orientale vědět rady, orientujte se podle velkého kráteru Grimaldi – ten vás k této obří struktuře na okraji měsíčního disku spolehlivě navede.
Na rozdíl od jiných velkých pozůstatků po dopadech planetek na přivrácené straně Měsíce, je pánev Orientale zakryta lávovými příkrovy jen částečně. Ať už pánev Imbrium, Nectaris nebo Serenitatis – všechny jsou z velké části vyplněny až několik stovek metrů mocnými vrstvami utuhlé lávy. V případě pánve Orientale je však „zatopena“ pouze centrální část a několik menších oblastí poblíž vnitřních okrajů koncentrických pohoří: Jezero jarní (Lacus Veris) a Jezero podzimní (Lacus Autumni). Tyto tmavé skvrny máme šanci zpozorovat už dalekohledem o průměru objektivu alespoň 5 cm – pochopitelně jen za příznivé librace. Samotné Mare Orientale, které tvoří centrální část celé struktury, uvidíme ještě vzácněji – jen párkrát do roka.
Kromě tmavých skvrn se pánev Orientale prozrazuje pozemským pozorovatelům ještě jiným skvělým způsobem: pohoří, která tvoří jednotlivé soustředné prstence valů, jsou totiž v podobě četných nerovností dobře patrné i malým dalekohledem na samotném profilu jihozápadního okraje Měsíce. Samotné Mare Orientale je pak za vhodného natočení Měsíce k pozemskému pozorovateli zřetelné jako poměrně přímá plocha – měsíční okraj v těchto místech nesleduje zakřivení měsíčního disku. Není divu. Výšková měření uskutečněná v roce 1994 sondou Clementine ukázala, že samotné „oko“ Mare Orientale se nachází 6 kilometrů pod pohořím Kordiller, jehož nejvyšší vrcholy se vypínají do výšky 1,25 km nad okolní terén.
Použité prameny a doporučená literatura:
- [1] Gabzdyl, P.: Měsíc. Aventinum, Praha 2006.
- [2] Rükl, A.: Atlas of the Moon (list č. VII). Aventinum, Praha 2004.
- [3] Gabzdyl, P.: Mare Orientale. Měsíční deník 24. září 2008.
- [4] Wood, Ch.: The Modern Moon: A Personal View. – Sky Publishing Corp. 2003.
