Schröterovo údolí

Pokud jste si někdy prohlíželi měsíční úplněk v dalekohledu, určitě vás zaujal neobyčejně jasný kráter Aristarchus s průměrem 42 kilometrů, nacházející se na západním okraji Moře dešťů. Není divu, vždyť dno zmíněného kráteru patří k vůbec nejsvětlejším místům na Měsíci a jako světlý bod se jeví dokonce i na neosvětlené části měsíčního disku v popelavém svitu. Nejen pozorovatelé, ale i geologové se shodují v názoru, že jde o jedno nejpodivuhodnějších míst na povrchu našeho kosmického souseda. O zajímavosti této oblasti svědčí i skutečnost, že se dostala do nejužšího výběru míst pro přistání budoucích misí Apollo. Okolí kráteru Aristarchus bylo také jedním z mála měsíčních útvarů, na které se zaměřilo i skleněné oko Hubbleova kosmického dalekohledu.

Proslulost této oblasti spočívá nejen v nápadnosti Aristarcha, ale také v celé řadě zvláštností, kterými oplývá celá tzv. Aristarchova plošina o rozměrech 170 × 200 km – mimochodem nejbarevnější místo na Měsíci! Mezi zvláštní útvary této plošiny patří i Schröterovo údolí (Vallis Schröteri), které je nejnápadnějším a největším útvarem svého druhu na povrchu našeho kosmického souseda! Schröterovo údolí sloužilo jako koryto, kudy v době vulkanické aktivity našeho kosmického souseda protékalo ohromné množství žhavé lávy. Žhavý potok se zde pohyboval takovou rychlostí, že by vás jeho spalující žár dostihl i ve velmi rychle jedoucím autě!

Pojmenování:

Název Vallis Schröteri (Schröterovo údolí) se nejspíš užívá již od roku 1787, kdy byl tento útvar údajně poprvé popsán německým astronomem Johannem Hieronymusem Schröterem. Později se však ukázalo, že tento útvar už v květnu 1686 pozoroval proslulý německý fyzik a astronom Christiaan Huygens [3]. Je zajímavé, že se zavedením platné měsíční nomenklatury Mezinárodní astronomickou unií v roce 1961, byly všechny brázdy a údolí pojmenované podle blízkých význačných útvarů – s jedinou výjimkou a tou je právě Vallis Schröteri. Měsíční kráter Schröter sice také existuje, ale nachází se ve zcela jiné části našeho kosmického souseda.

Východ Slunce

Hry světel a stínů se poblíž Schröterova údolí rozehrávají již při col. 48,5°, kdy z Oceánu bouří začínají nejprve vystupovat ostře osvětlené východní valy kráteru Aristarchus. Ještě dlouho však bude trvat, než se zde objeví i náznaky Schröterova údolí. Ani ve chvíli, kdy se na terminátoru vykreslí celý Aristarchus (col. 49,5°), totiž nebude údolí rozeznatelné. Teprve při col. 53,0° se ze stínů zdejší hornaté krajiny začne postupně vykreslovat světlá linka největšího měsíčního údolí. Při col. 54,0° se údolí konečně ukáže v celé své délce (asi 150 km).

Ten nejlepší výhled z naší planety na Schröterovo údolí se nám ovšem nabídne ještě o mnoho hodin později, při col. 60,0°. Sluneční světlo se v tuto dobu ostře opře do západních svahů údolí a zároveň vyrýsuje nápadné stíny ve východních svazích. Oblouk celého údolí se díky takovému osvětlení stává dobře viditelný i v malých dalekohledech o průměru objektivu kolem 5 cm.

Kromě skvělého pohledu na Schröterovo údolí se nám při col. 60,0° nabízí podívaná i na nepřehlédnutelný kráter Aristarchus, jeho souseda Herodota a vůbec celou Aristarchovu plošinu včetně hřebene kopců Montes Agricola, který celou zajímavou oblast ohraničuje od západu. Svahy Schröterova údolí zůstávají patrné ještě mnoho dní po východu Slunce, zhruba až do col. col. 80,0°.

Schröterovo údolí připomínající plazícího se hada, začíná v protáhlém kráteru o průměru asi deset kilometrů, často příznačně přezdívaném „Kobří hlava“. Na své asi 150 km dlouhé cestě k Oceánu bouří se svažuje o čtyři kilometry a svými meandry připomíná tvar některých pozemských řek. V nejhlubších částech dosahuje hloubky až jednoho kilometru a široké je v průměru deset kilometrů. Schröterovo údolí nemá s vodní erozí samozřejmě vůbec nic společného. Naopak, jsou-li koryta pozemských řek dílem vodního živlu, má toto měsíční údolí na svědomí spíše živel ohně. Před 3 až 3,7 miliardy roků zde totiž probíhala velmi intenzivní sopečná činnost. Musel to být fantastický pohled: výtrysky žhavého materiálu dosahovaly výšky až deseti kilometrů a jako ohnivý déšť se pozvolna snášely zpět k měsíčnímu povrchu. Všude probleskovaly ohnivé fontány tryskajícího magmatu, podobné těm, které dnes můžeme pozorovat například na Havajských ostrovech.

Poledne

Schröterovo údolí a především celá Aristarchova plošina nás rozhodně za úplňku nezklame. Samotné údolí lze bez problémů rozeznat jako tenkou světlou linku probíhající skrze plošinu. Naši pozornost ale bezesporu upoutá především jasný kráter Aristarchus. Přední český selenolog – autor proslulé Mapy Měsíce – Karel Anděl (1884 1948) proto určitě věděl, o čem hovoří, když tvrdil, že „tuto formaci není možno pozorovati bez ochranného tlumícího skla“. Jestliže si tedy chcete pohodlně prohlédnout podrobnosti uvnitř kráteru, je nezbytné použít vhodného měsíčního filtru. Možná si potom všimnete, že jeho vnitřní svahy zdobí světlé a tmavé pruhy vyvrženin různých typů materiálů.

Samotný kráter Aristarchus vznikl teprve nedávno, před zhruba 450 miliony roky. Vznik Aristarcha tedy spadá do období mezi vznikem dvou jiných mladých kráterů přivrácené strany Měsíce – kráteru Koperník (stáří 810 milionů roků) a Tycho (stáří 109 milionů roků). Méně nápadný Aristarchův soused – kráter Herodotus – s průměrem 35 km, je mnohem starší. Vznikl někdy před 3,7 až 3,8 miliardy let, čili ještě před hlavní etapou sopečné činnosti této oblasti, o čemž svědčí i skutečnost, že dno tohoto kráteru je zalité lávou.

Západ Slunce

Na západ Slunce nad Schröterovým údolím si musíme trochu přivstat. Odehrává se totiž na ubývajícím srpku, který se nad obzor vynoří zpravidla až hluboko po půlnoci. Pár desítek minut strávených u dalekohledu ovšem za tu námahu stojí!

Vzhledem k tomu, že ze Země máme lepší výhled na západní svah Schröterova údolí, jeví se nám při vycházejícím Slunci celé údolí převážně jako světlá linka, zatímco při zapadajícím Slunci jako spíše tmavý pokroucený had. Plastický vzhled údolí se sice rýsuje už při poslední čtvrti (col. 180,0°), ale ty nejzajímavější pohledy nás tady čekají až při col. 213,0°. Většina menších kráterů v této oblasti se tou dobou promítá jako tmavé terče na hladký povrch moře. Také dno kráteru Aristarchus je už téměř z poloviny zalito stínem. A samotné údolí? Jeho „meandry“ lemované nápadnými stíny při col. 214,0° připomínají nebezpečného hada více než při jakémkoli jiném osvětlení!

Jak se večerní rozhraní světla a stínu blíží k údolí, postupně se zvýrazňují nádherné tvary útvarů v blízkém okolí – mořských hřbetů, po lávou pohřbeného kráteru Prinz, složeného kráteru Krieger a tenkých brázd, které jsou však za dobrých pozorovacích podmínek patrné jen ve větších dalekohledech. Klidného obrazu se však u Měsíce plujícího jen nízko nad obzorem dočkáme jen málokdy! Při col.221,0° je již dno kráteru Aristarchus z větší části zalito tmou, Schröterovo údolí ovšem stále dobře rozeznáme i v malých dalekohledech. Zmizení kráteru Aristarchus při col. 228,0°° neodkladně ohlašuje poslední hodiny viditelnosti Schröterova údolí. Změť stínů protne jeho dráhu a celé údolí na čtrnáct dní zmizí v lunární noci.

Tato stránka vznikla 28. 10. 2006 (15 let od mého prvního spatření barev v okolí kráteru Aristarchus) Poslední aktualizace této stránky 14. 2. 2002 P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace! © Pavel Gabzdyl