Ariadaeova brázda

Krátery dobře zná každý pozorovatel Měsíce, ovšem o měsíčních brázdách ví jen hrstka těch, kteří povrch našeho souputníka znají opravdu dobře. Není divu. Prohlídka brázd vyžaduje velmi klidný vzduch a zpravidla i dobrý atlas, bez kterého není vůbec snadné některé brázdy nalézt. Brázdy mají často vzhled trhlin nebo širokých rýh a v blízkosti rozhraní světla a stínu působí dojmem bezedných propastí. Méně nápadné úzké brázdy jsou pak viditelné jen za výjimečně příznivých pozorovacích podmínek, jako tenoučké ostré nitky zaryté do šedi měsíčního terénu.

Jednou z nejnápadnějších přímých brázd přivrácené strany Měsíce je bezesporu Ariadaeova brázda (Rima Ariadaeus) nacházející se na pevnině u západního okraje Moře klidu. Tuto 220 kilometrů dlouhou trhlinu objevil v druhé polovině 18. století německý selenograf Johann Schröter. V malých dalekohledech se tato brázda může jevit jen jako úzká trhlina, ale detailnější pohled odhalí, že se jedná spíš o údolí s šířkou až čtyř kilometrů, sevřené z obou stran několik stovek metrů vysokými srázy.

Vznik příkopových propadlin na Měsíci musel v mnoha případech úzce souviset s vulkanickou činností, vždyť více než třetina všech přímých měsíčních brázd je propojena se sopečnými útvary v jejich blízkosti. Na základě pozorování podobných pozemských útvarů lze soudit, že propadliny vznikaly při průniku magmatických hornin z jejich zdrojových oblastí (v měsíční kůře nebo v plášti) k povrchu. Magma vystupuje k povrchu převážně prostřednictvím puklin v kůře a po utuhnutí vytváří svislé deskovité útvary, pro které geologové používají termínu žíly. Mnoho takových žil prorozsáhlé výlevy lávy. Pokud se však výstup magmatu zastaví před dosažením povrchu, dochází k poklesu nadložní oblasti a vzniku přímých zlomů a trhlin, jaké známe ze zmíněné Ariadaeovy brázdy.

Pojmenování:

Ariadaeova brázda podobně jako všechny ostatní lunární brázdy a údolí (s výjimkou Schröterova údolí u kráteru Aristarchus) sdílí své jméno spolu s význačným kráterem v bezprostředním sousedství. V případě Ariadaeovy brázdy to sice příliš význačný kráter není – má průměr jen 11 kilometrů – zato se nachází na samotném počátku (východním konci) této brázdy.

Samotný kráter je pojmenován podle Filipa III. Arrhidaiose (359-317 př. n. l) – makedonského krále, podle něhož byl pojmenován Babylonský seznam zatmění. Zbývá dodat, že brázda se na mapách označuje lat. rima a systém brázd rimae. Oficiální název je tedy Rima Ariadaeus.

Východ Slunce

Svítání nad Ariadaeovou brázdou nastává krátce po té, co se ranní slunce objeví nad jiným cílem Průvodce měsíčními útvary – nad lunárními dómy u kráteru Arago). Ariadaeova brázda se z hlediska délky pozorovatelnosti pyšní jednou zvláštností: to, že probíhá přibližně od východu k západu, a to že její délka přesahuje více než 200 kilometrů má totiž za následek, že rozhraní světla a stínu trvá více než půl dne, než projde celou délkou tohoto mimořádného lunárního útvaru!

Brázda začíná být patrná, jakmile se ranní rozhraní světla a stínu přiblíží k západnímu okraji Moře klidu (col. 343°) – mimochodem asi dvě sta kilometrů severozápadně od místa, kam přistála v červenci 1969 posádka Apolla 11. Krátce po té, co se ve vycházejícím slunci objeví dvojice kráterů Ariadaeus a Ariadaeus A, začíná být také viditelné jedna z větví brázdy, která vybíhá směrem k jihovýchodu. O něco později (col. 345°) ranní terminátor dospěje k prvnímu výraznému horskému hřbetu, který se staví brázdě do cesty – najdeme ho severně od zhruba šestikilometrového kráteru Cayley B. Teprve při col. 348° dospěje ranní terminátor ke kráteru Silberschlag (průměr 13,4 km podel [2]), který spočívá na horském hřbetu, jenž brázda zajímavým způsobem protíná. Tento úsek rozhodně stojí za podívanou v dalekohledu s průměrem objektivu nad 15 cm a se zvětšením alespoň 150násobným! V tuto chvíli jsme ale stále ještě jen v polovině celého úseku Ariadaeovy brázdy, která se v celé kráse ukáže až při col. 352° , kdy můžeme očekávat i postupně vynoření blízké Hyginovy brázdy (Rima Hyginus) – to už je ale začátek jiného lunárního příběhu.

Poledne

Ariadaeova brázda naštěstí patří k útvarům, které můžeme na měsíčním disku s pomocí dalekohledu vypátrat i za strmého slunečního osvětlení. Brázda se prozrazuje světlými nitkami jejich svahů, takže již s pomocí zhruba 100násobného zvětšení rozeznáme brázdu jako dvě paralelní světlé linie. V západní části brázdy si navíc můžeme všimnout tmavějšího materiálu, který vyplňuje její dno. S největší pravděpodobností se jedná o materiál vulkanického původu pocházející z přilehlého Zálivu středu (Sinus Medii).

Zajímavostí, která by rozhodně neměla žádnému pozorovateli v této oblasti okolo úplňku uniknout, je zhruba osmnáctikilometrový kráter Dionysius, nacházející se jižně od východní konce Ariadaeovy brázdy. Zvláštní na něm je, že kolem něj rozeznáme soustavu paprsků – nikoliv však světlých, jak bývá pravidlem u drtivé většiny mladších měsíčních kráterů, ale naopak tmavých! Tato podivná soustava paprsků je způsobena tmavším vulkanickým materiálem v podloží této oblasti, který byl při vzniku kráteru vyhozen na povrch. Je to jeden z dalších důkazů, že se na formování oblasti Ariadaeovy brázdy podílel výraznou měrou vulkanismus.

Západ Slunce

Také západ Slunce nad Ariadaeovou brázdou probíhá ve srovnání s jinými měsíčními útvary úžasně dlouho. Večerní rozhraní světla a stínu se začíná k brázdě blížit už při col. 162°, ale do tmy se zcela ponoří až při col. 170°. Sledování postupu terminátoru skrze celou Ariadaeovu brázdou tak může zabrat i celou dlouhou zimní noc!

Západ Slunce nad střední částí Ariadaeovy brázdy byl cílem prohlídek legendárního pozorovatele Harolda Hilla, a tak si v tomto případě dovolím popsat stmívání v tomto měsíčním zákoutí na základě jeho úžasných kreseb [5]. Při col. col. 164° se část brázdy východně od kráteru Silberschlag skrývá ve tmě, přesto je zde několik krátkých úseků brázdy vidět jako úzké světlé linky. Ty se však s postupující hranicí světla a stínu rychle dělí na kratší úseky a postupně mizí. Poslední šance ke spatření této části brázdy nastává při col. 167, kdy mizí i samotný kráter Silberschlag.

Tato stránka vznikla 21. 2. 2010 (v den dokončení Průvodce měsíčními útvary ) Poslední aktualizace této stránky 21. 2. 2010 P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace! © Pavel Gabzdyl