Pohoří Alp

Až se vás někdo zeptá, jaký je největší „kráter“ na Měsíci, můžete s klidným svědomím říct, že je to Moře dešťů (Mare Imbrium). I když to možná zní trochu zvláštně, okraje Moře dešťů skutečně představují největší známý pozůstatek dopadu velké planetky na přivrácené straně Měsíce. Tento obrovský kráter (impaktní pánev) lemují částečně zborcené valy o průměru 1160 km, které vytváří rozsáhlé věnce pohoří. Na jedno z nich se zaměříme v této prohlídce.

Před 3,8 až 4 miliardami roků byla naše Země i ostatní tělesa ve vnitřní části Sluneční soustavy vystavena velkému množství srážek s tělesy obrovských rozměrů. Tuto katastrofickou epizodu označujeme jako pozdní intenzivní bombardování a jistě není překvapením, že účinky obřích dopadů z této doby můžeme nejlépe pozorovat právě na povrchu našeho Měsíce. Největší stopu po tomto bombardování můžeme rozpoznat na přivrácené straně Měsíce dokonce i bez dalekohledu. Jedná se o pánev Imbrium s průměrem přibližně 1160 kilometrů (okrajové partie pánve sahají až do vzdálenosti 3200 km) s centrem v severozápadní části přivrácené polokoule. Pánev Imbrium vznikla při dopadu tělesa o průměru asi 100 kilometrů asi před 3 900 miliony roků [2]. Jistě není třeba zdůrazňovat, že to musela být katastrofa obrovských rozměrů, která do značné míry změnila vzhled celého měsíčního povrchu.

Na rozdíl od pánve Orientale je pánev Imbrium z převážné části překryta utuhlou čedičovou lávou o mocnosti až 5,2 km [3], kterou označujeme jako Moře dešťů (Mare Imbrium). Samotné Moře dešťů je plošně dvakrát rozlehlejší než pozemské Černé moře, což ho po Oceánu bouří pasuje na druhou nejrozlehlejší čedičovou výplň na Měsíci. Už kruhový obrys Moře dešťů napovídá, že se jedná pozůstatek obří impaktní struktury. Mnohem více toho ovšem uvidíme s pomocí dalekohledu. Kdybychom se však v naší prohlídce zabývali všemi útvary, které tento gigantický impakt na přivrácené straně způsobil, byla by to velmi obsáhlá prohlídka. Proto se zaměříme pouze na malou část celé struktury – na oblast měsíčních Alp (Montes Alpes), kde se čedičová výplň Moře dešťů setkává s valy obrovské impaktní pánve a na osamocené vrcholy Piton a Pico.

Na kresbě Dona Davise (nahoře) je vyobrazena rekonstrukce vzhledu pánve Imbrium předtím, než ji zaplavily mocné příkrovy čedičové lávy. Po najetí myší na obrázek se vám ukáže současná podoba Měsíce.

K obrázku: Pohoří Alp je jen částí věnců pohoří, které obklopují gigantickou kotlinu Imbrium. Začneme-li na severu, dojdeme nejprve přes Alpy a Kavkaz (pro identifikaci najeďte myší na obrázek), které oddělují Moře dešťů od sousedního Moře jasu (Mare Serenitatis), k nejrozsáhlejšímu pásmu hor na Měsíci vůbec – k Apeninám, které dosahují délky přes 600 km a výšky kolem pěti kilometrů. Celý věnec pohoří potom uzavírají Karpaty. Všechna zmíněná pohoří (kromě Kavkazu) přitom tvoří pouze část valů této velké kotliny. Pánev Imbrium obklopují nejméně dva soustředné prstence valů s průměrem 670 a 1160 km.

Pojmenování:

Pojmenování pro Alpy zavedl už polský hvězdář Jan Hevelius (1611 – 1687). Stejně tak zavedl pojmenování i pro osamocené vrcholy Minorca insula podle španělského ostrova Menorca ve Středozemním moři a Christi mons, které se však neujaly, takže je na současných mapách najdeme pod označením Mons Pico a Mons Piton. První hoře dal jméno Johann Hieronymus Schröter (1745 – 1816), který s její výškou porovnával výšky ostatních měsíčních kopců, druhou pojmenovali selenografové William Radcliffe Birt (1804 – 1881) a John Lee (1783 – 1866).

Je jasné, že v případě pojmenování Alp se Jan Hevelius nechal inspirovat jménem významného pozemského pohoří. Stejně tak název Mons Pico pochází z nápadného kuželu sopky Pico de Teide (3718 m n. m.) na ostrově Tenerife, která je proslulá dlouhým špičatým stínem, jež vrhá při západu nebo východu Slunce [4]. Jestli však jméno Mons Piton vychází z pojmenování pohoří Piton na ostrově Svatá Lucie v Karibském moři, jisté není. Podle nomenklatury Mezinárodní astronomické unie vychází jméno Mons Piton podle pojmenování hory na ostrově Tenerife, ovšem žádná taková hora na tomto ostrově není. Pro změnu podle stejného zdroje vychází jméno Mons Pico podle španělského označení pro „špičák“. Nejspíš zde došlo k záměně, protože slovo „piton“ lze rovněž přeložit jako „špičák“ nebo „hrot“.

Večerní stín hory Pico de Teide na ostrově Tenerife promítnutý do ovzduší. Foto: David Koval/Pavel Gabzdyl.

Východ Slunce:

Ještě dlouho předtím, než ranní paprsky Slunce osvětlí východní okraj Moře dešťů, se ve tmě za hranicí terminátoru objeví nápadný světlý bod. Je to hora Piton, která jako maják na potemnělém moři oznamuje zdejší východ Slunce. Vrchol hory Piton zářící ve tmě je natolik nápadný, že si ho všimneme i při pohledu malým triedrem. Tento úchvatný moment (col. 358,6°) nastává nedlouho před příchodem první čtvrti (col. 365°) a můžeme si ho vychutnávat po mnoho hodin. Severně od svítícího bodu hory Piton se v této chvíli začínají rýsovat vrcholky Alp protnuté nápadným temným zářezem Alpského údolí (Vallis Alpes). Vypadá to, jakoby pohoří Alp rozkrojil neviditelný nůž. Celou scenérii doplňují dramaticky osvětlené valy kráterů Aristillus a Autolycus spolu s komplikovaným dnem trosky kráteru Cassini a rozsáhlé pohoří Apenin na jihu.

Jakmile začne sluneční světlo odkrývat i zvlněný povrch Moře dešťů, nastává jedna z nejskvělejších podívaných na pohoří Alp. Při tomto osvětlení (col. 4°) totiž začnou vrcholky Alp vrhat dlouhé špičaté stíny na Moře dešťů zvlněné několika mořskými hřbety (viz snímek ve výřezu níže). Jde o nádherné stínové představení! S postupujícím ranním terminátorem se však stíny Alp i hory Piton stále zkracují. Poměrně špičaté stíny jsou zřetelné až do chvíle, kdy na ranním terminátoru zazáří jasné body hor Pico a Pico Beta (col. 5,5°). Pak už se budou dlouhé stíny Alp zvolna zkracují a naši pozornost na sebe začne strhávat nádherný kráter Plato.

Poledne:

Jak s oblibou říká jeden z mých kolegů: Nastal čas nalít si čistého vína. Zatímco ranní a večerní osvětlení dokáže oblast měsíčních Alp proměnit v jedno z nejpohlednějších zákoutí přivrácené strany našeho kosmického souputníka, odpolední strmé osvětlení mu příliš nesvědčí. Alpy stejně jako izolované kopce Piton a Pico jsou patrné jen jako světlé body. Pokud však budeme izolované kopce sledovat v dostatečně velkém zvětšení (alespoň 100násobném), zjistíme, že dlouho po průchodu ranního terminátoru, je stále zřetelná plastika hor. Jemné stínování izolovaných kopců nám tak odhalí, že ve skutečnosti nejsou jednoduchými „boulemi“, ale poměrně komplikovanými nerovnostmi s řadou postranních vrcholů. Zajímavé je, že v době úplňku máme šanci rozeznat i Alpské údolí. Jeho dno je totiž vyplněno utuhlou lávou, takže díky kontrastu s okolními světlými horami se jeví jako tmavá linie procházející napříč Alpami.

Západ Slunce:

Podobně jako východ, i západ Slunce nad touto oblastí představuje skvělou podívanou. Když začne večerní terminátor poskakovat po vrcholcích Kavkazu (col. 165°) obepínajících severní okraj Moře jasu, začnou se u východního okraje Moře dešťů rýsovat tvary všech zajímavých útvarů. To pravé představení se však rozehraje až ve chvíli, kdy večerní terminátor předstoupí k branám východního okraje Moře dešťů (col. 177°). Mezi dvěma nejskvělejšími měsíčními pohořími (Alpami na severu a Apeninami na jihu) se totiž vytvoří temná proluka a věnce obou pohoří začnou vybíhat hluboko do neosvětlené části Měsíce. Tento jev je natolik nápadný, že jej lidé s lepším zrakem mohou rozeznat i bez dalekohledu!

Zatímco se stíny jednotlivých vrcholů Alp ztrácí ve změti nerovností a hrbolů celého pohoří, stín hory Piton se stává nejnápadnějším v celé oblasti. Na rozdíl od pohoří Alp se totiž promítá na hladký povrch Moře dešťů, a pokud ho zastihneme při tom správném osvětlení (col. 178,8°), odhalíme východní konec jeho stínu až na valech více než sto kilometrů vzdáleného kráteru Cassini! Pak už se ale večerní terminátor velmi rychle přiblíží k samotnému vrcholu a nechá ho proměnit ve výspu světla na temném pozadí Moře dešťů (col. 182°). Pokud tuto situaci spatříte na couvajícím Měsíci někdy nad ránem, vězte, že to bylo v danou lunaci naposledy, co jste izolované kopce Pico a Piton zahlédli. Už o zhruba 14 hodin později (col. 190°) se totiž ztratí ve tmě i západněji položený vrchol Pico.

K obrázku vpravo: Věnce pohoří Alp a Apenin, které při západu Slunce vybíhají daleko do neosvětlené části Měsíce, jsou natolik nápadným jevem, že jej zakreslil a pospal i Galileo Galilei. „Jak ukazují obrázky, objevují se před první čtvrtí i v čase poslední kolem některých skvrn ve vrchní (tj. severní) části Luny jakési ohromné vrchy. Skvrna před poslední čtvrtí vyznačuje se tmavšími hranicemi, které ze strany protilehlé Slunci, zdají se tmavší, jako velké horské hřebeny“. Kresba pochází z Galileova Hvězdného posla z roku 1610, Galileův text je převzat z překladu Jiřího Duška a Václava Říkala.

Tato stránka vznikla 27. 11. 2009 (100 let od posledního výbuchu sopky Pico de Teide) Poslední aktualizace této stránky 21. 1. 2010 P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace! © Pavel Gabzdyl