Lunární dómy u kráteru Arago

Rozsáhlá pole ztuhlé lávy, trhliny způsobené výstupem magmatu k povrchu, lávová koryta – to vše jsou projevy dávné sopečné činnosti, jež lze sledovat na měsíčním povrchu docela snadno. Můžeme však na Měsíci rozeznat i samotné sopky, čili místa, kde se na povrch vylévala láva? Ano, můžeme! Musíme mít ale na paměti, že vulkanismus zodpovědný za vznik sopečných útvarů na povrchu našeho kosmického souseda měl většinou povahu málo viskózních (snadno tekoucích) láv. Tento typ vulkanického materiálu nemohl vytvářet sopky s tak příkrými svahy, jaké obdivujeme například u vrstvených pozemských sopek Fudži nebo Popocatépetl. Měsíční „sopky“ proto mají tvar spíše nevysokých boulí, které se podobají malým štítovým vulkánům na Havajských ostrovech. Malé štítové sopky na Zemi zpravidla nepřesahují svou výškou několik stovek metrů a jejich základna nebývá větší než 10 km. Podobné rozměry mívají i lávové kupy na Měsíci, které označujeme jako lunární dómy.

Na přivrácené straně Měsíce najdeme celou řadu oblastí, kde se nachází hned celé skupiny lunárních dómů (např. u kráteru Marius nebo Hortensius). Pokud bychom si však měli vybrat skutečně nápadné dómy, které jsou v dosahu i malých dalekohledů (s průměrem objektivu kolem 5 cm), nabízí se nám dva dómy u 26kilometrového kráteru Arago na západním okraji Moře klidu (Mare Tranquillitatis), nedaleko místa, kam v roce 1969 přistála posádka Apolla 11. Dómy nesou označení Arago Alfa a Beta, mají průměr 15 až 20 km a jsou asi 300 metrů vysoké [3], takže sklony jejich svahů jsou velmi malé (pod 1,5°). Lunární horolezec by proto nad takovými „vrcholy“ nejen mávnul rukou, ale dokonce bych si jich ani nevšimnul, vždyť jejich svahy se vůči okolnímu terénu svažují o méně než dva stupně!

Pojmenování:

François Jean Dominique Arago (1786-1853), podle kterého německý astronom Johann Mädler v roce 1834 pojmenoval kráter v Moři klidu, byl významným francouzským fyzikem, matematikem, astronomem, spisovatelem ale i právníkem a politikem. Každý vědní obor, kterým se Arago zabýval, svou prací významně obohatil. Ve své době byl rovněž nejvýznamnějším popularizátorem vědy. Často je přezdíván jako „kníže věd“.

Pokud budete při procházkách Paříží sledovat chodníky, možná si všimnete malých bronzových plaketek s nápisem „Arago“ a se znaky „N“ a „S“. V Paříži je jich celkem 135 a jsou v délce 9,2 kilometru rozmístěny podél Pařížského poledníku, který až do roku 1884 označoval nultý poledník. Plaketky zde byly instalovány v roce 1994 právě na počest Araga, který se mimo jiné zabýval přesným proměřováním poledníku.

Východ Slunce:

Prohlídka lunárních dómů patří mezi nejnáročnější úkoly pozorovatele Měsíce. Ačkoli základna těchto zvláštních měsíčních kopců dosahuje v průměru i několik desítek kilometrů, jejich pozvolné svahy a odstíny podobné mořskému okolí, způsobují, že jsou pozorovatelné jen krátce po východu nebo před východem Slunce nad danou oblastí. Nenápadné měsíční „boule“ proto může zvýraznit pouze velmi šikmé sluneční osvětlení. To je i případ dvou výrazných lunárních dómů poblíž kráteru Arago.

Když se ranní terminátor přiblíží ke kráteru Arago, který zprvu vypadá jen jako světlý prstýnek utopený v lunární noci, objevuje se v ranních paprscích nejprve špička dómu Arago Alfa (col. 338,1°). Teprve až sluneční svit přeskočí přes mořský hřbet nacházející v těsném východním sousedství této oblasti, objeví se v samotném stínu kráteru Arago i nejvyšší partie dómu Arago Beta (col. 339,4°).

Dokud se ranní terminátor nedotkne západního „pobřeží“ Moře klidu, zůstávají dómy Arago Alfa i Beta velmi dobře pozorovatelné. Právě při tomto nasvětlení (col. col. 341° a col. 344°) nastává nejvhodnější doba k tomu, abyste si tyto pozůstatky lunárních sopek prohlédli i v malých dalekohledech, nebo je ukázali svým přátelům či návštěvníkům hvězdáren. Jakmile se však světlo přelije přes rozhraní moře a pevniny, stávají se oba dómy stále méně nenápadnými vyvýšeninami, jejichž reliéf bude rozeznatelný jen při velkých zvětšeních.

Poledne:

Lunární dómy jsou jako měsíční fata morgána, která je patrná jen několik hodin po východu nebo před západem Slunce nad danou oblastí. Stačí, aby Slunce vystoupalo výš, a jemná stínohra zvýrazňující pozvolné svahy vyhaslých lunárních sopek mizí. Kupodivu to však neznamená, že byste na místa lunárních dómů neměli zamířit své dalekohledy! Při velmi strmém slunečním osvětlení sice zcela mizí jakékoli stíny, ovšem naopak vynikají rozdíly v odstínech šedi jednotlivých útvarů. A lunární dómy se někdy skutečně od svého „mořského“ okolí odlišují. Dvojice Arago Alfa a Beta je toho krásným příkladem. Pokud zde zamíříte dostatečně velký dalekohled (průměr objektivu alespoň 8 cm) s větším zvětšením (alespoň 120násobné), zjistíte, že v místě obou lunárních dómů je povrch moří o dost světlejší (má vyšší albedo). Tento rozdíl je nejspíš způsoben mírně odlišným chemickým složením lávy lunárních dómů a blízkého okolí.

Západ Slunce:

Asi nejúchvatnější podívaná na formaci lunárních dómů poblíž kráteru Arago se nabízí zhruba pět dní po úplňku, kdy zde Slunce nezadržitelně klesá k obzoru. V tu dobu navíc Měsíc svítí po převážnou část noci, takže toto zajímavé zákoutí přímo vybízí k podrobné prohlídce. Kromě dómů zde uvidíte i úchvatný „duchový“ kráter Lamont, desítky mořských hřbetů a množství různých brázd.

Příchod noci (col. 157°) se nejprve zastaví o hranu mořského hřbetu východně od kráteru. V tuto chvíli jsou ještě dómy dobře patrné díky výrazným stínům. Při col. (col. 158°) už ovšem večerní terminátor začne procházet po samotném dómu Arago Alfa a stejnojmenný kráter se mění na neúplný světelný prstenec. Při (col. 158,5°) zůstává z dómu Alfa jen sotva patrný ostrůvek světla ve tmě. Také Arago Beta se rychle rozpadá na skupinku nenápadných vrcholků rychle mizejících ve tmě. Za pár desítek minut oba dómy i s nápadným kráterem zmizí ve tmě dlouhé lunární noci.

Lunární dómy u kráteru Arago mají pro mě zvláštní význam. Staly se totiž prvními útvary, které jsem kromě všudypřítomných kráterů, na Měsíci rozpoznal. Vedl mě k tomu krátký sloupek o kreslení Měsíce doplněný právě o kresbu dómů u kráteru Arago, který napsal Vojtěch Šimon (dnes pracovník Stelárního oddělení Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově). Podlomila se mi tenkrát kolena, když jsem ještě s pomocí nástěnné mapy od Antonína Rükla ty dva nenápadné hrbolky vystupující z měsíční šedi v dalekohledu našel.

Tato stránka vznikla 13. 1. 2010 (20 let od přečetení mého prvního článku o kreslení Měsíce) Poslední aktualizace této stránky 18. 1. 2010 P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace! © Pavel Gabzdyl