kráter Plato

Kráter Plato s průměrem 101 kilometrů rozhodně nemůže v naší kolekci pozoruhodných měsíčních útvarů chybět! Už v malém loveckém triedru nebo v divadelním kukátku se jeví jako tmavý oválek u severního okraje Moře dešťů (Mare Imbrium). Ať už použijete k pozorování kráteru Plato jakýkoli dalekohled, vždy vás zaujme svým hladkým tmavým dnem. Ta nejvhodnější doba k prohlídce kráteru Plato ovšem nastává při šikmém osvětlení, kdy se tady odehrává jedna z nejúžasnějších stínoher přivrácené strany Měsíce!

Měsíc prožil bouřlivé geologické mládí. Jednak utržil spoustu ran a šrámů při střetech s množstvím kosmického materiálu a jednak se zahřál natolik, že na jeho povrch tryskaly ohnivé fontány žhavé lávy. Oba tyto prohřešky v dospívání našeho kosmického souseda můžeme snadno rozpoznat právě v kráteru Plato, který vznikl už před více než třemi miliardami roků při srážce s velkým kosmickým projektilem. Teprve o zhruba miliardu let později tuto nápadnou prohlubeň vyplnila čedičová láva. Díky ní se Plato nápadně liší od zhruba stejně velkého, ale podstatně mladšího kráteru Koperník. U kráteru Plato proto například nevidíme jeho původní dno, nad kterým by se jinak do výšky asi dvou kilometrů vypínal nápadný středový vrchol.

Pojmenování:

Jak uvádí Charles Wood ve své báječné knize The Modern Moon, byl kráter Plato nejprve pojmenován Michaelem van Langrenem v roce 1645 jako Lacus Pancirolli, pak Janem Heveliem v roce 1647 jako Lacus Niger Major (Velké černé jezero) a konečně v roce 1651 Giovannim Battistou Ricciolim jako Plato podle řeckého matematika, a významného filozofa Platóna (427 př. n. l. – 347 př. n. l.).

Východ Slunce

Kráter Plato se na terminátoru ukazuje zrovna ve chvíli, kdy to Měsíci nejvíc sluší – pár hodin po první čtvrti. Ranní terminátor tou dobou postupuje středem měsíční polokoule, která je přivrácena k Zemi, takže všechny útvary v těchto místech vidíme přímo z nadhledu, nezkreslené perspektivou. Navíc zde můžeme sledovat jedno z nejpohlednějších měsíčních zákoutí kolem pohoří Alp. A právě v okamžiku, kdy sluneční paprsky poskočí až k západnímu konci tohoto nepřehlédnutelného věnce lunárních kopců, nastává vhodná chvíle k vyhlížení prvních náznaků kráteru Plato (col. 8,5°). Kráter Plato nejprve ukáže své východní valy, jejichž růžky budou zvolna stále více zabíhat do krajin, kde ještě vládne tma. Pak už se na rozhraní světla a stínu vykrojí z lunární noci téměř celý oblouk valů obepínajících tento úchvatný kráter (col. 10,0°) a Plato se stane kráterovým vládcem severní polokouli Měsíce!

Nejúžasnější stínové divadlo se v kráteru Plato začíná rozehrávat ve chvíli, kdy se z hladkého dna kráteru začne stahovat černá opona dlouhých špičatých stínů (col. 12,0° až col. 17,0°). Stíny vržené nerovnostmi na okrajích valů vykreslují na hladkém dně kráteru podivuhodné obrazce připomínající občas netopýří křídla nebo vysoké věže fantastického města. Ty nejdelší stíny vrhají tři vrcholky východního valu, jejichž výška byla odhadnuta pomocí měření délky stínu [3] na 1,5 až 2,1 km. Je to úžasná podívaná a žádný obdivovatel Měsíce by si ji neměl nechat ujít! Zvláště zajímavý moment nastává krátce po té, co se stínová opona začne zvolna stahovat od východního okraje dna kráteru (col 13°). Tma obklopující severní i jižní okraj spolu se dvěma dlouhými špičatými stíny uprostřed, totiž vytváří dojem znaku komiksového hrdiny Batmana [6]. Na podívanou, při které Batman promítá nad lunárním Gothamem své logo, ovšem máte jen pár desítek minut, protože už při col. 13,2° se jižní špičatý stín začne nápadně zkracovat a Batman tak přijde o jedno špičaté ucho.

Zajímavá stínohra se při col. 10° odehrává i v nejbližším okolí kráteru Plato. Povrch přilehlého Moře dešťů je totiž osvětlen takovým způsobem, že zde plasticky vynikají i sebemenší nerovnosti včetně mořských hřbetů. A právě mořské hřbety spolu s několika vrcholky blízkého Montes Teneriffe vykreslují jižně od kráteru Plato obrys obdobně velkého kráteru! Není pochyb o tom, že se v těchto místech nachází stejně velký kráter pohřbený pod vrstvami utuhlé lávy. Vzhledem k tomu, že tyto lávou zakryté krátery, se jako přízrak objevují jen blízko terminátoru, bývají často přezdívané jako duchové krátery. Po najetí kurzoru myši se objeví popisek snímku.


Při (col. 18,0°) začíná být zřetelný jeden z nejznámějších důsledků tektonických poklesů na Měsíci – obrovský trojúhelníkovitý blok západního valu o rozměrech téměř 10 x 10 km sesutý směrem k centru kráteru Plato. Snímky pořízené z oběžné dráhy ukazují i další podobné sesuté bloky v kráteru Plato, ty jsou ovšem díky perspektivě při pozorování ze Země méně nápadné. Úchvatné stíny na dně kráteru Plato se budou předvádět až do (col. 27,0°. Teprve po té se špičky, hrbolky a zuby stínů slijí v jednu tmavou oponu ohraničující vnitrní okraj východního valu kráteru.

Poledne

Kráter Plato je zajímavým útvarem i za strmého slunečního osvětlení. Tou dobou na jeho dně rozeznáme několik světlých pruhů a bodů, které představují velmi malé krátery o průměru 1,7 až 2,2 kilometru. Při pohledu na hladké dno kráteru Plato se zdá téměř neuvěřitelné, že kolem roku 1870 zde pozorovatelé rozeznávali 35 kráterů a o dvacet let později díky dokonalejší optice ještě o sedm víc! Malé krátery na dně Plato jsou i dnes považovány za náročný test pozorovacích podmínek, rozlišovací schopnosti dalekohledu a v neposlední řadě také zkušeností samotného pozorovatele. Ačkoli se nám tyto krátery jeví při pozorování ze Země jako drobné jamky v měsíčním povrchu, nesmíme zapomínat, že je pozorujeme ze vzdálenosti přibližně 400 tisíc kilometrů. Kdyby se totiž tyto „kráterové jamky“ nacházely na Zemi, byly by svou velikostí srovnatelné s Barringerovým kráterem v Arizoně!

Pokud se věnujeme vzhledu kráteru Plato při strmém slunečním osvětlení, neměli bychom opomenout ani strmé „zemské“ osvětlení. Plato je díky svému kontrastu se světlou okolní pevninou totiž natolik výrazný, že bývá vidět i na neosvětlené straně Měsíce při skromném popelavém svitu.

Západ Slunce

Stejně jako při východu Slunce, i při západu se na dně kráteru Plato odehrává neuvěřitelné stínové představení! Než se však v kráterovém amfiteátru ukážou dlouhé špičaté stíny, stojí za to se s dalekohledem zatoulat i do blízkého okolí kráteru Plato, ve kterém najdeme například zajímavé klikaté brázdy (viz přiložená mapka nahoře) a osamocené kopce roztroušené po povrchu Moře dešťů. Osvětlení kolem col. 160,0° zaručuje podívanou nejen na brázdy, ale také na zborcenou část kráterového valu u západního okraje.

Když na „hladké“ dno kráteru sestoupí stín vrcholu, který se nachází jen pár kilometrů na sever od sesutého bloku (col. 165,0°), začíná v kráteru Plato další úžasná stínohra. Tento vrchol totiž vyčnívá nad zbytkem kráterového valu takovým způsobem, že se jeho stín prodlužuje nejrychleji ze všech temných „špičáků“ a jako první dospěje k východnímu okraji kráteru (col. 186,0°). Dno kráteru Plato v tu chvíli protíná téměř osmdesát kilometrů dlouhý špičatý stín, který snadno uvidíte i v malých dalekohledech!

Jakmile se však nejdelší ze stínu dotkne východního okraje kráteru Plato, začnou se rychle prodlužovat i zbylé špičaté stíny a kráter brzy pohltí tma. Ne však úplná tma! Mnohá pozorování kráteru Plato totiž ukazují, že v době, kdy se celé dno octne ve tmě (col. 189,0°), objevuje se v něm slabý „mléčný“ přísvit. Dno kráteru Plato v tu chvíli nejspíš osvětluje východní část valu, která vzdoruje tmě okolo a nastavuje své vnitřní stěny zapadajícímu Slunci. I věnec východního okraje kráteru Plato ovšem za pár hodin zmizí ve tmě a z velkolepého kráteru zůstává jen tmavý zářez v terminátoru.

Tato stránka vznikla 7. 10. 2009 (50 let po pořízení první fotografie odvrácené strany Měsíce) Poslední aktualizace této stránky 10. 1. 2010 P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace! © Pavel Gabzdyl