Každý dopad planetky nebo kometárního jádra na povrch měsíce nebo planety je obrovskou katastrofou. V moderních dějinách se na Zemi žádná taková událost naštěstí neodehrála (snad až s výjimkou katastrofy, která v roce 1908 zasáhla neobydlenou oblast Tunguzsky na Sibiři). V geologické minulosti naší planety ale takových katastrof muselo proběhnout neuvěřitelné množství. Dokazuje nám to právě pohled na Měsíc, jehož povrch je doslova poset impaktními krátery různých velikostí. Krátery vzniklé dopadem kosmických těles jsou na Měsíci natolik rozšířeným typem útvarů, že je jim věnována celá samostatná kapitola s názvem Otisky kosmických katastrof. I ty nejmenší krátery, které můžeme v dalekohledu rozeznat, znamenaly kosmické drama. Jedním z nich byl i vznik měsíčního kráteru Linné, který se v dalekohledu jeví jen jako malá světlá skvrnka. Naši prohlídku Měsíce proto začneme právě od tohoto docela nevýrazného útvaru.
Kráter Linné se nachází v západní části Moře jasu (Mare Serenitatis). Ačkoli se jedná o malý útvar, snadno kráter Linné rozlišíme jako světlý bod i v malých loveckých dalekohledech. Ve větších přístrojích se zpravidla projeví jako světlá skvrna. Teprve snímky z oběžné dráhy Měsíce odhalily, že se jedná o klasický příklad jednoduchého kráteru s mísovitým dnem a mírně zdviženým kráterovým okrajem. Americký geolog Richard J. Pike ze snímků zjistil, že jde o čerstvý impaktní kráter s průměrem 2,45 kilometru a hlubokou 600 metrů [4].
Malý světlý kráter v Moři jasu poprvé zanesli do mapy Měsíce němečtí astronomové Johann H. Mädler a Wilhelm Beer v roce 1834. Kráter nese jméno slavného švédského botanika, lékaře a cestovatele Carla von Linného (1707-1778). Největší přínos jeho díla spočíval v zavedení systematiky rostlin a živočichů. Jeho pojmenování pomocí rodu a druhu umožnilo systematické členění rostlinné a živočišné říše. Linné za svého života stihl pojmenovat asi 20 000 rostlinných a živočišných druhů.
Vzhled a nápadnost kráteru Linné silně závisí na fázi Měsíce, při které kráter prohlížíme. Při strmém osvětlení se jeví jako velmi nápadná světlá skvrna, poblíž terminátoru naopak připomíná nevýrazný hrbolek. Proto byl kráter Linné na konci 19. století podezříván mnoha pozorovateli Měsíce z častých změn. Ty však byly způsobeny pouze zdánlivými změnami jeho vzhledu při měnících se světelných podmínkách, nikoli sesuvy nebo sopečnými explozemi, jak se tehdejší pozorovatelé domnívali.
Při východu Slunce (col. 347°) se kráter Linné i v dalekohledech o průměru objektivu přes 15 centimetrů jeví spíš jako malá vyvýšenina, než kráter (viz kresba André Danjona). Stín, který z části vyplňuje jeho dno, je velmi nenápadný a zaniká v záři jeho jasného okolí. Naproti tomu stín, který vrhají jeho mírně zdvižené valy, je patrný dlouho po průchodu ranního terminátoru touto oblastí (col. 350°). S postupujícím ranním terminátorem se ovšem i stín jeho valů stává velmi nenápadný – rozlišíme ho pouze v dalekohledech s průměrem objektivu nejméně 10 centimetrů a s použitelným zvětšením alespoň 150násobným. Ve srovnání s jinými malými krátery, které pokrývají zvlněný povrch Moře jasu, se Linné jeví jako difůzní objekt s rozmazanými okraji. Tento jev způsobuje jasná aureola vyvrženin okolo kráteru, zhruba pětkrát přesahující průměr samotného kráteru.
Vzhled kráteru Linné při východu Slunce dokumentuje tato kresba, kterou 12. dubna 1913 pořídil francouzský astronom André-Louis Danjon (1890-1967). Přesná doba pořízení kresby bohužel není známa. Všimněte si, že v centru vystupujícího světlého pahorku je zřetelný tmavý bod, který představuje dno krátetu Linné vyplněné stínem.
|
Poledne:
Jakmile sluneční paprsky dopadají na kráter Linné pod větším úhlem (od col. 20° do col. 140°), stává se z něj světlá skvrna s neostrými okraji. Při tomto osvětlení nejlépe vyniká jeho kontrast s tmavou plochou Moře jasu, který je natolik výrazný, že kráter Linné spolehlivě rozeznáme jako jasnou skvrnku i v malých dalekohledech při 20násobném zvětšení. Pokud máme k dispozici stabilní stativ, máme šanci rozlišit kráter Linné jako světlý bod i v loveckém triedru 10x50.
Západ Slunce:
Při ubývajícím Měsíci se vzhled kráteru Linné poměrně dlouho nemění. I v době, kdy večerní terminátor postoupí do více než poloviny nádherně zvlněného povrchu Moře jasu (col. 160°) a utopí ve tmě i výrazný kráter Bessel, vypadá Linné stále jako světlá rozmazaná skvrnka. Při col. 165° se ovšem začíná světlý lem kráteru Linné postupně vytrácet. Ve stejné chvíli se na tmavý povrch moře vykresluje i stín kráteru. Pozorovatel tak snadno nabude dojmu, že nesleduje kráter, ale naopak výraznou vyvýšeninu vystupující ze zvlněného povrchu Moře jasu. Stíny v tomto případě samozřejmě vrhají valy kráteru vystupující nad okolní terén.
Při col. 167° se už od kráteru Linné táhne dlouhý špičatý stín až k hranici terminátoru, která je lemována několika krásnými mořskými hřbety. S dostatečně velkým dalekohledem můžeme v této chvíli rozeznat i temnou skvrnku uvnitř kráteru, což nás přesvědčí o tom, že skutečně hledíme do dna malého měsíčního kráteru. Večerní terminátor se však nezadržitelně přibližuje a kráter Linné za pár hodin zmizí v lunární noci.
Sonda Lunar Reconnaissance Orbiter pořídila v roce 2010 detailní záběry kráteru Linné, které zobrazují kráter nesrovnatelně lépe než všechny předchozí snímky! Toto je celkový pohled na kráter Linné. Na detailnějších záběrech lze rozeznat jednotlivé balvany o rozměrech metrů na dně kráteru. Foto: NASA/GSFC/Arizona State University.
Pro srovnání tady máme snímek Barringerova kráteru v Arizoně. Má průměr 1200 metrů a hloubkou přibližně 200 metrů. Dnes víme, že kráter v Arizoně vznikl zhruba před 50 000 lety při dopadu železného meteoritu s hmotností asi 63 000 tun. Na jeho současném vzhledu se významně podílela eroze a stavba podložních hornin (čtvercový tvar). Pokud byste se postavili na okraj kráteru a podívali se směrem k jeho dnu, jistě by vám příšla na mysl nepředstavitelná energie a rozsah katastofy, která tento obří útvar během několika sekund vytvořila! Tento kráter je přitom dvakrát menší než náš malý měsíční Linné! Snímek: NASA/Earth Observatory.
Použité prameny a doporučená literatura:
- [1] Gabzdyl, P.: Měsíc. Aventinum, Praha 2006.
- [2] Rükl, A.: Atlas of the Moon (list č. 23). Aventinum, Praha 2004.
- [3] Gabzdyl, P.: Nejsme první na Měsíci. Měsíční deník 15. července 2007.
- [4] Pike, J., R. (1973): The Lunar Crater Linné. – Sky and Telescope 12/1973, str. 365 až 366.
- [5] Wood, Ch.: The Modern Moon: A Personal View. – Sky Publishing Corp. 2003.
Tato stránka vznikla 30. 6. 2008
(100 let od tunguzské katastrofy)
Poslední aktualizace této stránky 16. 1. 2011
P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E
Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace!
© Pavel Gabzdyl
|
