Kráter Koperník

Kráter Koperník s průměrem 93 kilometrů najdeme velmi jednoduše na tmavé a poměrně rovné ploše Moře ostrovů (Mare Insularum). Zásluhou jeho výhodného umístění nedaleko středu přivrácené strany můžeme kráter Koperník sledovat ze Země nezkreslený – téměř kruhový, což u útvarů nacházejících se blízko okraje přivrácené strany nelze.

Kráter Koperník je ukázkovým příkladem tzv. komplexního kráteru. Vznikl před 810 miliony lety při dopadu tělesa o velikosti zhruba jednoho kilometru. Vzhledem ke stáří ostatních měsíčních kráterů patří Koperník mezi nejmladší pozůstatky impaktů na povrchu Měsíce. Relativní čerstvost kráteru zaručuje, že jeho tvary jsou ostré a dobře zachovalé. Už zhruba deseticentimetrovým dalekohledem u něj můžeme rozeznat takové detaily, jaké u jiných kráterů spatříme jen s obtížemi.

Pojmenování:

Kráter pojmenoval italský jezuita Giovanni Battista Riccioli podle slavného polského hvězdáře Mikuláše Koperníka (19. 2. 1473 – 24. 5. 1543), zakladatele heliocentrické soustavy. Koperníkovo jméno se poprvé ocitlo na Riccioliho mapě Měsíce, která byla součástí díla Almagestum Novum z roku 1651. Zajímavé je, že i když byl Riccioli odpůrcem Koperníkovy heliocentrické soustavy, přesto mu přisoudil jméno jednoho z nejnápadnějších útvarů přivrácené strany Měsíce.



Pro snadnější představu velikosti kráteru Koperník jak v reálu, tak při pohledu dalekohledem slouží tato koláž: Napravo od snímku Koperníka je v měřítku mapa České republiky. Nalevo od snímku Kopeníka jsou pro srovnání velikosti objektů pozorovaných ze Země v době, kdy je od nás Měsíc nejdále (jedna oblouková vteřina odpovídá 2 km). Planeta Jupiter je znázorněna tak, jak ji vidíme při největším přiblížení k Zemi (průměr 49 obloukových vteřin), planeta Saturn naopak při nejmenším přiblížení k Zemi (průměr 15 obloukových vteřin). Pro srovnání s objekty vzdáleného vesmíru je vyobrazena v měřítku také planetární mlhovina M-57 v Lyře. Kompozice: P. Gabzdyl.

Východ Slunce:

Kráter Koperník začíná být viditelný zhruba dva dny po první čtvrti, kdy ranní terminátor poskakuje po vrcholcích pohoří Apenin. Jakmile se na rozhraní světla a stínu objeví nápadný kráter Eratosthenes, začnou se sluneční paprsky dotýkat západněji položeného Koperníka už za několik hodin. Nejprve se zde objeví úchvatné sítě sekundárních kráterů s průměrem jen několik kilometrů, které jsou většinou protažené ve směru ke Koperníkovi (col. 17,5°).
Ve vzácných okamžicích, kdy je obraz velmi klidný, se jich mohou náhle vynořit v zorném poli celé stovky! (K dokonalé podívané je ovšem potřebujeme dalekohled s průměrem objektivu alespoň 15 cm.) Za necelou hodinu začne šikmé sluneční osvětlení vykreslovat stužky vyvrženin, které paprskovitě vybíhají od Koperníka do všech stran. Krátce na to se ranní terminátor dotkne svahů západního okraje Koperníka (col. 18°). Na terminátoru nejdříve vznikne nepravidelný prsten s drahokamy, tvořený jasně osvětlenými vrcholky ohraničujícími devítiboký tvar kráteru (col. 19,5°). Během následující hodiny se světlé body začnou zvětšovat a spojovat, až nakonec vytvoří úchvatný prstenec obklopující hluboké stínové jezero (col. 20°). Koperník teď vypadá jako obrovská bezedná díra v měsíčním povrchu. Je to však pouhá iluze, kterou připravilo šikmé sluneční osvětlení. Ve skutečnosti je totiž průměr tohoto kráteru k jeho hloubce v poměru pouze jedna ku čtyřiceti! Kdybychom tedy přirovnali Koperníka k formě na dorty o průměru 30 centimetrů, měl by výsledný dort výšku jen 0,75 centimetrů.

Při tomto osvětlení (col. 31,4°) vynikají téměř všechny detaily kráteru Koperník: Sítě sekundárních kráterů (vpravo nahoře), vyvržený materiál (nalevo od kráteru), středové vrcholy, terasovité stupňování vnitřních valů i náznaky světlých paprsků. Výřez z Lunar Consolidated Atlas.

Ještě ve stejnou nebo nadcházející noc nastane nejvhodnější doba k prozkoumání terasovitého stupňování vnitřních stěn západního valu Koperníka. Zanedlouho se ze tmy vynoří i jeho dno (col. 20,5°), v jehož centru rozeznáme drobné světelné body podobné hvězdám – středové vrcholy kráteru. Až se zkrátí dlouhé stíny, můžeme si všimnout nápadného rozdílu mezi severní a jižní částí dna kráteru: Severovýchodně od středových vrcholů se dno jeví hladké, zatímco členitost jižní části dna je patrná na první pohled. Dno Koperníka je vyplněno množstvím sutě napadané zpět do kráteru a také impaktní taveninou nebo snad i utuhlou lávou.

Až ranní terminátor opustí oblast Koperníka a dostane se ke kráteru Euler (col. 30°), můžeme si všimnout, že sítě světlých paprsků jsou ve skutečnosti tvořeny množstvím sekundárních kráterů. Nejlépe je to vidět východně od kráteru Pytheas, kde jsou uvnitř světlých paprsků patrné drobné sekundární krátery.

S postupujícím ranním terminátorem se celistvý stín západního okraje kráteru začne drobit na řady koncentrických stínů, které stále zřetelněji vykreslují terasovité stupňování vnitřních části valů. I v této době nás při sledování Koperníka čekají zajímavá stínová představení: V jednom okamžiku (col. 26°) se na stínu západního valu objeví nápadný výstupek náležící nápadné vyvýšenině na samotném okraji kráteru. Jedná se o natolik výrazný vrchol, že jeho stín se bude zkracovat ještě po několik následujících dní a zůstane tak jednou z posledních plasticky osvětlených nerovností v kráteru Koperník (col. 60°). S blížícím se úplňkem se začnou detaily vytrácet a plastický vzhled jednotlivých detailů zmizí.

Poledne:

Pokud budeme kráter Koperník sledovat v době kolem úplňku, nebude zdaleka tak zajímavým a nápadným útvarem jako při šikmém osvětlení. V tu chvíli si ovšem můžeme dobře prohlédnout světlé paprsky rozbíhající se od kráteru. Ve srovnání s paprsky známého kráteru Tycho je však světlá ozdoba kolem Koperníka podstatně tmavší. Kráter Koperník je totiž o 700 milionů roků starší než Tycho, takže kosmická eroze už stačila způsobit jejich ztmavnutí. I přesto jsou paprsky kráteru Koperník dost nápadné, což je způsobeno světlým materiálem pevnin, který leží na tmavém podkladu moře. Proto ho v době kolem úplňku můžeme jako světlou skvrnku zahlédnout i bez dalekohledu. Můžete si tak otestovat svůj zrak!

Světlé paprsky rozbíhající se od Koperníka se vyznačují řadou zvláštností. Jednou z nich je to, že jeho paprsky se rozbíhají na všechny strany poměrně symetricky. Nevidíme zde žádné „hluché“ místo, které by souviselo se šikmým impaktem. Všimněte si, že u málokterého paprskovitého kráteru (např. u Tycha, Keplera nebo Aristarcha) můžeme obdivovat tak symetrickou síť jako právě u Koperníka. Další zvláštností je komplikovaná propletenost jednotlivých paprsků, což pravděpodobně souvisí s interakcí jednotlivých porcí vyvrženého materiálu.

Při pozornějším pohledu rozeznáme mezi světlými paprsky také několik desítek zvláštních tmavých skvrnek (na obrázku je jeden z nich označený písmenem A). Jedná se o tmavé dvorce kolem malých kráterů, které musí být mladší než kráter Koperník. Kde se však tmavý materiál vzal? Vždyť sekundární krátery Koperníka odkrývají ztmavlou svrchní část měsíčního povrchu a právě proto se jeví jako světlejší? Někteří geologové považují tmavé dvorce kolem kráterů za vyvrženiny z mladších impaktních kráterů, jež odkryly hlouběji položený sopečný materiál tmavšího vzhledu. Mladé krátery tedy v tomto případě fungují jako jakési sondy do podloží měsíčního povrchu. Tuto hypotézu možná dokládá i malý kráter na vnějším západním valu Koperníka (na obrázku označený písmenem B). Na rozdíl od tmavých kráterů tento drobný exemplář doslova září. Jedná se přitom o kráter podobných rozměrů jaké mají tmavé krátery, takže můžeme předpokládat podobnou „palebnou“ sílu, která vyvrhla materiál z podobných hloubek. Proč se tedy jeví tak světlý? Příčin může být několik: Za prvé kráter může být velmi mladý, takže nestačil ztmavnout kosmickou erozí, o čemž svědčí stejně velký kráter položený v jeho těsném jihovýchodním sousedství. Druhá příčina může spočívat v povaze vyvrhnutého materiálu. Zatímco černé krátery se trefily do tmavé lávy, tento se trefil do vyvrženin kráteru Koperník, jež pocházejí z mnohem větších hloubek, kde převažuje světlý materiál měsíční kůry

Západ Slunce:

Stíny v kráteru Koperník se po úplňku začnou opět vykreslovat zhruba jeden den před poslední čtvrtí (col. 170°). Nejprve se stíny objeví na vnitřních stěnách jeho západního valu a pak i kolem středových vrcholků. Při tomto osvětlení (col. 178°) začíná být patrná také výrazná vyvýšenina na okraji východního valu, kterou jsme sledovali při dorůstajícím Měsíci.

V dalších nocích (col. 192°) budeme svědky, jak stín východního valu sklouzne na dno kráteru. V tu chvíli jsou severovýchodně od Koperníka výborně zřetelné dva řetízky s desítkami sekundárních kráterů připomínající perlové náhrdelníky. Ve stejnou dobu také vnější stěny východního valu odhalují úchvatné radiální pásy vyvrženin (ejecta blanket). Stíny západních valů kráteru se stále prodlužují, stejně jako dlouhé a špičaté stíny středových vrcholků. Až se stíny západních valů kráteru přiblíží ke středovým vrcholkům, začnou se jako pohasínající světlé body jeden po druhém ztrácet ve tmě. Je to dramatická podívaná, kvůli které stojí za to strávit několik hodin u dalekohledu!

Až se ztratí středové všechny vrcholky kráteru, zaplní jezero tmy celé dno kráteru Koperník (col. 198°). Kráter v tu chvíli vypadá jako bezedná díra na terminátoru, kterou je možné snadno spatřit i docela malým loveckým dalekohledem. Pak už se začne ve tmě ztrácet i východní val kráteru. Mizející stupně teras vytvoří světelný prstenec zářících korálů lemující devítiboký kráter. Koperník v tuto chvíli mizí ve tmě. Zbude jen vykousnutý oblouk západního valu, který za pár hodin pohřbí večerní terminátor.

Tato stránka vznikla 14. 9. 2007 (V den vypuštení japonské sondy Kaguya k Měsíci) Poslední aktualizace této stránky 18. 1. 2010 P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace! © Pavel Gabzdyl