Temné skvrny v kráteru Alphonsus

V době, kdy má náš vesmírný souputník podobu půlměsíce, vyniká poblíž hranice světla a stínu trojice nepřehlédnutelných kráterů: Ptolemaeus (153 km), Alphonsus (118 km) a Arzachel (97 km). Obzvlášť nápadný je při takovém osvětlení kráter Ptolemaeus s hladkým dnem, které pokrývá ztuhlá láva. Nejzajímavějším a také nejslavnějším kráterem této trojice je Alphonsus. Při šikmém osvětlení mezi pozorovateli boduje svým středovým vrcholkem a za úplňku dovoluje zahlédnout tmavé skvrny, kudy na měsíční povrch před miliardami roků tryskaly ohnivé fontány žhavé lávy.

Největší publicitu přinesl kráteru Alphonsus ruský astronom Nikolaj. A. Kozyrev z Krymské observatoře. Ten zde údajně pozoroval 3. listopadu 1958 neobvyklé červenavé zabarvení a posléze i zjasnění středového vrcholku. Své pozorování ztvrdil i spektrogramy, které naznačovaly, že zde mohlo dojít k výronu plynu. Tato interpretace Kozyrevových pozorování je však dnes velmi zpochybňována, neboť změny ve spektrech byly velmi nenápadné a lze je vysvětlit i jinými způsoby.

Pojmenování:

Kráter nese jméno Alfonse X. (1221-1284) – Kastilského krále, válečníka, astronoma, astrologa a také básníka. Je autorem proslulých Alfonsínských tabulek, které představovaly základ všech astronomických výpočtů až do 16. století.

Východ Slunce

I když hlavním důvodem naší prohlídky kráteru Alphonsus jsou tmavé skvrny na jeho dně, má tento lunární velikán v zásobě i řadu dalších zajímavostí. Předně je tu jeho velmi nápadný středový vrcholek, který zhruba o kilometr převyšuje jeho ploché dno. Když nad trojicí kráterů Ptolemaeus, Alphonsus a Arzachel zrovna vychází Slunce (col. 2,9°), prozradí se vrcholek jako světelný ostrov vyrůstající ještě z neosvětleného dna. Jde o natolik zřetelnou podívanou, že vám na zahlédnutí zářícího středového vrcholku bude stačit i malý triedr. V tuto chvíli ale rozhodně od dalekohledu ještě neodcházejte! Jakmile sluneční paprsky sklouznou na dno Alphonse, vyrýsuje se zde dlouhý a tenký stín středového vrcholku. Kráter Alphonsus v tuto chvíli (col. 5,9°) připomíná ciferník budíku s hodinovou ručičkou ukazující devátou hodinu. Dlouhý stín středového vrcholku se pochopitelně s prodlužujícím lunárním dnem bude stále zkracovat až do zhruba col. 15°.

Po celou dobu viditelnosti stínu středového vrcholku je nápadná i jiná nerovnost jeho dna – mořský hřbet táhnoucí se napříč celým kráterem ve směru SSZ-JJV. Všímavému pozorovateli jistě neujde, že tento hřbet je rovnoběžný s mnoha dalšími hřbety a údolími, které touto oblastí procházejí. Není náhodou, že když jejich směry prodloužíme směrem k SSZ, dojdeme k centru pánve Imbrium. Všechny tyto útvary nepochybně se vznikem této gigantické impaktní pánve úzce souvisejí.

Pro pozorovatele s dalekohledy s průměrem objektivu alespoň 8 cm je vhodným objektem také soustava brázdy Rimae Alphonsus lemující především východní okraj dna kráteru.

Poledne

Kráter Alphonsus je na rozdíl od svých sousedů zajímavý i kolem úplňku, kdy všechny stíny z oblasti zmizí. S pomocí dobré mapy Měsíce ho rozeznáme jako neúplný světlý prstenec s jasným bodem uprostřed (středový vrchol). U jeho okrajů potom snadno rozlišíme tři nápadné tmavé skvrnky seskupené do tvaru trojúhelníka, o kterých se zmínil i Karel Anděl v jeho „Průvodci k zmenšenému vydání Mappy Selenographicy“ z roku 1932: „Při úplňku jest možno spatřiti jižně tohoto vrchu (středového vrcholu) dvě světlé skvrny. Po obou stranách vrchu dvě skvrny šedivé až černé, ostře ohraničené.“ [4]

Až se změní osvětlení kráteru Alphonsus a v oblasti se opět objeví stíny, zjistíme, že uprostřed tmavých skvrnek se nacházejí velmi malé jamky s průměrem 1 až 1,5 km. Zajímavé je, že tyto malé krátery mají protažený tvar a souvisí s úzkými brázdami, což potvrdily i televizní snímky odvysílané sondou Ranger 9, která zde 24. března 1965 tvrdě přistála. V roce 1973 přišli geologové James Head a Thomas McGetchin s myšlenkou, že by se mohlo jednat o nasypané vulkanické kužele [5]. Svědčí pro to i spektrální studie odraženého světla planetárního vědce Raye Hawkeho z Havajské univerzity, které ukázaly, že zdejší materiál je tvořen převážně olivínem a pyroxenem, čili minerály typickými pro mořské bazalty. Je tedy velmi pravděpodobné, že dno kráteru Alphonsus bylo před třemi až čtyřmi miliardami roků vulkanicky aktivní.

Západ Slunce

Kráter Alphonsus nabízí při západu Slunce velmi podobnou podívanou jako při jeho východu. V době couvajícího půlměsíce (col. 180°) opět středový vrcholek připomíná ciferník budíku – tentokrát ovšem jeho „ručička“ nemíří na devátou hodinu jako při východu Slunce, ale na třetí. Ve stejnou dobu se stojí za to podívat i na oba Alphonsovy sousedy: kráter Ptolemaeus na svém velmi hladkém dně ukazuje množství nápadných stínů, zatímco Arzachel má již celé dno ponořené ve tmě, ze které trčí nápadný světelný ostrov – středový vrcholek.

Při tomto osvětlení (col. 180,0°) je zajímavé sledovat i samotné dno kráteru Alphonsus. Dlouhá brázda, která se vine podél východního okraje kráteru, zde totiž bude vrhat stín na planinu přímo pod svahem okrajového valu takovým způsobem, že to vypadá, jakoby brázda vytvářela trhlinu, podél níž je horizontálně posunuto celé dno kráteru. V tomto případě se však nejedná o pouhou hru světel a stínů! Část dna je skutečně podél této brázdy znatelně pokleslá vůči okolí – další důkaz toho, že na současné podobě kráteru se významně podílela sopečná činnost a tektonické pohyby!
Za pár hodin se již celé dno kráteru Alphonsus zalije tmou, ze které bude jako velmi nápadný maják svítit pouze jeho středový vrcholek. I ten se však začne se zapadajícím Sluncem rychle zmenšovat, až nakonec zcela zmizí (col. 182,6°).

Tato stránka vznikla 24. 3. 2005 (40 let od dopadu sondy Ranger 9 do kráteru Alphonsus) Poslední aktualizace této stránky 7. 2. 2010 P R O H L Í D K A - M Ě S Í C E Veškeré materiály lze přebírat pouze se svolením autora a uvedením patřičné citace! © Pavel Gabzdyl